Kázání z 2. neděle postní – 20.3.2011

2.neděle postní, Reminiscere, 20.března 2011

Gn12,1-4a, Ř4,1-5.13-17, J3,1-17

P: 235, 308, 306,

Sandra Zálabová

Bratři a sestry,

pokud bych měla nějak charakterizovat dnešní promluvu, tak řeknu, že bude matematická, o mnoha rovnicích, nebo spíš o jedné rovnici a mnoha nerovnicích.

Kdybychom chtěli schematizovat život člověka, mohli bychom říct, že při troše štěstí se člověk narodí z lásky, do rodiny dvěma rodičům, kteří ho vychovají, vybaví základními sociokulturními návyky, díky škole a vztahům získá člověk vzdělání a představu o svém zapojení do společnosti, na základě svého zaměření a vzdělání si najde práci, která mu zajišťuje živobytí a v určitém koloběhu práce, rodina, volný čas prožije svůj život, až dokud nepřijde konec. To je schematický ideál, který ale skoro nikdo nemá. Většina lidí má svůj život od začátku nějak poznamenaný a není téměř nikoho, kdo by neměl nějaké trauma, nedostatek, hendikep. V tomhle duchu bychom mohli pokračovat a položit rovnítko mezi práce=peníze, láska=rodina, peníze=zajištěný a spokojený život, schopnosti a znalosti=úspěch. Ale asi tušíte, že takhle jednoduché rovnice neexistují, nebo jen ve vyjímečných případech.

Jak čteme už v Bibli, Abraham se nestal spokojeným dědečkem dožívajícím s pohledem upřeným na početné polnosti, ačkoliv měl ve svých 75 letech, než jej Hospodin povolal na cesty, už docela velké hospodářství, stejně tak Ježíš Kristus nedožil jako vážený a vzdělaný univerzitní profesor, i když nějaké předpoklady k tomu měl.

Nikodém byl člen židovské rady a v jeho případě asi můžeme mluvit o tom, že se mu v životě dařilo. Ta schémata, jak jsem to nastínila na začátku, v jeho životě asi nějak fungovala, protože dosáhl vzdělání a tím pádem i dobrého postavení. Ale stejně jsme ho najednou zastihli v momentě, kdy stojí před Ježíšem a vyznává, že Ježíš je učitel, poslaný od Boha. Víte, že praktikující Židé, aby naplnili zákon, musí dodržovat 613 přikázání. Farizejové byly ti první mezi Židy, kteří na to velmi dbali. A tak by se nabízela opět jedna rovnice, a sice, pokud dodržuji všechna přikázání, měla by přijít odměna, mělo by tedy nastat Boží království, přijít spása. A zase to tak není. Místo toho stojí Nikodém před Ježíšem a nechává se vyučovat o znovuzrození. Logicky tedy domyslíme, že existuje něco základního, co si sami sobě nemůžeme dát, něco, co od podstaty mění všechny zdánlivě jednoduché rovnice. Něco, co se vlamuje do našeho života zvenku.

Abraham vykonal mnoho dobrého, byl poslušný, určitě by se mohl chlubit tím, že žil, dalo by se říct, příkladný život. Kromě faktu, že měl syna s otrokyní své ženy Sáraj (která mu jí ale sama nabídla za druhou manželku, protože s Abrahamem děti ani po deseti letech manželství neměli) a že se pokusil zabít svého druhého syna Izáka (tam ho ale navedl sám Hospodin), nenajdeme v Abrahamově životě žádný skandalizující prvek a jak píše apoštol Pavel, “Abraham by se měl čím chlubit – ale ne před Bohem!”. Stejně jako Nikodém, který se určitě držel všech zákazů, příkazů a doporučení. Člověk, který žije příkladně, je jistě příkladem druhým, ale není to všechno, není to cíl. Cílem je narodit se znovu, nechat do svého života vstoupit Boha, Boží milost, něco, co jde proti všem našim lidským rovnicím, něco, co může přijít, i když jsme měli špatné dětství, minuli jsme se povoláním, nevydělali jsme dost peněz nebo máme na svědomí vinu. Něco, co se může vlomit do našeho života i tehdy, když se nám naopak všechno daří, vychází nám všechna přání a zdá se nám, že nic jiného už v životě nepotřebujeme.

Ježíš Kristus v kázání na hoře říká, že už ten, kdo pohlédne s žádostí, zhřešil, a tak přísně vzato, nikdo z nás není bez viny a je velice těžké vytrvat. Bez odpouštění a nových začátků nemáme šanci. Odpuštění nemá meze, jak víme z Písma, stále potřebujeme odpuštění, stále máme odpouštět. Naše cesta životem nemůže primárně vést přes zákazy, které by nám určovaly, jak máme žít, ale přes vnitřní svobodu, která pramení z pokory a vděčnosti Bohu. A to je také snad jedna z mála jasných rovnic našeho života – pokora a vděčnost Bohu=opravdový život v plnosti. K tomu se můžeme znovu narodit.

Zaslíbení, že dostane svět za dědictví, nebylo dáno Abrahamovi a jeho potomstvu na základě zákona, nýbrž na základě spravedlnosti z víry. Kdyby dědici byli ti, kteří stavějí na zákoně, byla by víra zbavena smyslu a zaslíbení zrušeno. Zákon s sebou nese Boží hněv: kde není zákon, není ani přestoupení zákona. Proto mluvíme o spravedlnosti z víry, aby bylo jasné, že je to spravedlnost z milosti. Tak zůstane v platnosti zaslíbení dané veškerému potomstvu Abrahamovu.”

To je Pavlův vzkaz Římanům, ale i nám, lidem dneška.

Amen!