Kázání – 4. neděle po Velikonocích

4. neděle po Velikonocích, 24.dubna 2016, NO Břevnov

J 13,31-35 “Milujte se navzájem.”

Sestry a bratři,

víme dobře, že se máme navzájem milovat! Není třeba, aby nám to někdo stále opakoval. Jenže je to těžké, protože ostatní jsou jiní než my nebo jiní, než by měli být – a hlavně jiní, než bychom je chtěli mít podle našich představ. Myslíme si, že kdyby všichni byli podle našich představ, nedělalo by nám potíže milovat je. Jenže když to tak není a nebude, co s tím?

Východisko naznačuje úryvek evangelia. Jakmile Jidáš vyšel ven, aby zradil Ježíše, mluví Ježíš o nutnosti vzájemné lásky. Místo oprávněné kritiky Jidášova jednání slyšíme něco úplně jiného – jak lze Ježíše následovat! Jak to vlastně myslí, aby nevznikaly pochybnosti, ukazuje svým jednáním. Jde ve své lásce až do krajnosti: ve službě nejen umývá nohy, ale umírá jako trpící a věrný Boží služebník za hříchy všech. Možná si řekneme: „To je ideál, to je prostě Ježíš. Já jsem někdo úplně jiný, nejsem tak dobrý/á, to já takhle nemůžu, to se mě netýká“. Ale evangelium je pro tento život, právě i pro ten náš, počítá se mnou i s vámi.

Milovat bývá problematické. Konkrétně: láska k lidem, s nimiž nemůžeme souhlasit. K těm, o kterých jsme dokonce přesvědčeni, že kazí Kristovo dílo. K těm, kteří jdou jen za svými sobeckými zájmy… A přece slyšíme: „Milujte se navzájem, jak jsem já miloval vás.“ Snad rozumíme dobře: z toho posledního slova už není úniku. Máme se milovat tak, jak nás Ježíš miloval? Milovat tedy i za cenu ztráty života, milovat až na kříž? Není to už příliš? To po nás přece Bůh nemůže chtít! Milovat navzdory pomluvám, bez pocitu křivdy a touhy po odplatě; milovat, přestože zraňující bolest nám vhání slzy do očí; milovat, přestože náš rozum říká: je to nesmysl … Asi každý z nás si tady může leccos dosadit ze svého života a svých zkušeností. Přesto zůstává otázka: Není to příliš, co po nás Ježíš žádá? Je! Na lidské poměry je to příliš, podle nás lidí je něco takového přehnané, snad i zbytečné. Navíc se to v dnešním světě nenosí. Nikdo po nás nemůže chtít, abychom svévolně ničili sami sebe, abychom si sami vybírali cestu vedoucí k sebezničení. Bůh chce po nás něco úplně jiného. Máme se pokoušet znovu a znovu o plnou, ideální lásku, o lásku na Boží úrovni uprostřed světa, který zdaleka není ideální. Bůh po nás chce, abychom na zničující moc zla ve světě neodpovídali ničením, agresí či zlobou, ale naopak. Chce po nás, abychom odpovídali něčím, co tvoří nové věci, dává nové příležitosti, je nadějí – abychom odpovídali tvůrčí láskou, která vychází z Boha.

Je nesmírně těžké zastavit boj, když už jednou začne, protože nikdo většinou nechce ustoupit, nikdo nechce prohrát. Máme v sobě časem vypěstovaný reflex na konflikt, ale nemáme toliko reflex na mír. Pokud si to dokážeme uvědomit a najít ho, tak to může doslova změnit svět.

Jedním z důvodů, proč se tak málo pokoušíme milovat, proč to neděláme, je náš strach. Ale život je příliš krátký na to, abychom se nechali trvale lapit do pasti strachu, který by měl ovládat naše chování a jednání. Všimněte si, jak Ježíš oslovuje ve chvíli svého odchodu učedníky – on jim říká “dítky”, děti! A víte proč? Protože je psáno “nebudete-li jako děti, nevejdete do Božího království.” Ježíš spojuje v souvislost to, že se máme navzájem milovat a že to jde tehdy, pokud jsme v něčem jako děti. V čem, co dělají děti? Ano, přirozeně, mají taky strach. Ale děti jsou primárně nastaveny na to, aby milovaly, jsou na to připravené, nikdo je nemusí učit, jak mají milovat, ony to prostě dělají. Děti v sobě mají primárně reflex na mír, ne na konflikt. Je to akce, která je založena na lásce a ne na strachu. Přiznejme si, je to těžké, pokud jsme v krizové situaci, jsme ve stresu, reagovat nějak tak, aby v tom byla přítomna láska. Ale to nejlepší, co můžeme v krizové situaci udělat, skutečně je být milující a ne jít do strachu, konfliktu, boje. Zní to bláznivě, ale přesně tohle žádá Ježíš po svých učednících, když se s nimi po Jidášově odchodu loučí a dává jim nové přikázání. Amen!

Kázání – 3. neděle po Velikonocích

“Lidská bytost je částí celku, kterému říkáme universum; část omezená v prostoru i čase. A přece sami sebe; naše myšlenky a pocity zažíváme jako něco, co je oddělené od zbytku světa – Optická iluze našeho vědomí. Tato iluze je pro nás vězením, uzavírá nás do osobních tužeb a náklonností k několika lidem, kteří jsou nám blízcí. Naše úloha spočívá v nevyhnutelnosti osvobodit se z toho vězení, rozšířit okruh našeho soucítění na všechno živé, na celou přírodu.”

Albert Einstein

Nikdy jsme se na dirigenta nedívali, nebylo to zapotřebí, byl tam, a my jsme to dobře věděli – prostě jsme ho cítili – on byl v našem nitru. Kolik lásky bylo mezi námi a dirigentem. Lásky, po které dnes, jak vidíte, není ani stopy. Mezi mnou a mými spoluhráči je jen nedůvěra, stojíme jeden proti druhému. Pochybnost, která ničí víru a potom přichází nedostatek úcty – závist, pohrdání a hněv, kvůli něčemu, co je už dávno ztracené a co se už nikdy neobjeví. Hrajeme spolu, ale spojuje nás jen nenávist – jako v rozbité rodině. 

Federico Fellini – Zkouška orchestru 

Kázání o 3. neděli po Vellikonocích, neděli Jubilate, 17.4.2016

text: J 10,22-30

“Jsi-li Mesiáš, řekni nám to otevřeně. Ježíš odpověděl: Řekl jsem vám to a nevěříte!”

Sestry a bratři, pokoj vám!

Ježíš Kristus stojí proti rozvášněnému davu, který ho chce kamenovat. Chtějí po něm, aby jim otevřeně řekl, zda je Mesiáš a on jim s klidem říká: “Řekl jsem vám to a nevěříte!” Oni totiž neviděli skutky, které v Ježíši konal Bůh, nerozuměli jim. Nemohli je vidět, protože v sobě neměli prostor, aby je viděli, neměli ty vědomě otevřené oči, dneska bychom řekli, že nebyli stejně naladění, na stejné vlně.

Víra stojí na skutcích, které v našich životech koná Bůh, ne na našich skutcích. My potřebujeme v sobě Bohu dát prostor, otevřít se mu, otevřít se tomu, aby v nás, skrze nás, mohl konat své skutky. Možná vám to z ní jako lekce z kurzu osobní pasivity, pobídka k tomu, abychom se sami sebe nebo své části vzdali na úkor boží přítomnosti v nás, ale tak to není, to přece ani nejde, v tom smyslu, že člověk funguje do všech stran i vůči sobě nejlépe tehdy, když je celistvý. Vzpomeňte si, jak se cítíte, když je vás tzv.” půl” a jak leccos v takovém stavu nejde dělat.

Ono je to ve skutečnosti spíš tak, že víře a Božím skutkům, Božímu působení v nás a skrze nás se otevíráme současně s tím, jak se poznáváme, jak vědomí jsme, čím víc vstupujeme do sebe, potkáváme sebe sama v různých situacích, přibližujeme se ke svému středu, jdeme do hloubky, biblicky – zajíždíme na hlubinu. Jean Yves Leloup, současný představitel mezináboženského dialogu, spirituální učitel, říká: “Čím hlouběji vstupujeme do naší samoty, tím víc objevujeme jednotu s druhými a tím víc můžeme zvnitřku nahlédnout samotný život Universa. Když nám druhý nerozumí, je to jeho právo, má k tomu svoje důvody, my to můžeme jenom respektovat. Každý z nás má ale na výběr: buď zůstat na povrchu, nechat sebou ve vztazích zmítat sem a tam, anebo vstoupit do středu kruhu, uchopit začátek své pochodně, louče. Čím víc se přiblížíme ke svému středu, ke světlu, tím víc se přiblížíme k ostatním pochodním, k ostatním lidem.” 

Možná, že vás už napadlo, kolik duchovních učitelů nabádá k tomu, abychom šli do sebe, do svého středu, jako k prameni určitého poznání. Je to práce, kterou za nás nikdo neudělá, která je ale potřebná a velmi důležitá, abychom se stávali citlivější, vědomější. Však taky máme v češtině jedno úsloví o napraveném člověku, který našel správnou cestu, říkáme, že takový člověk “šel do sebe”.

Když se podíváme na text dnešního evangelia (a on to v Písmu není jediný takový text), uvědomme si, co je markantní při tomto a mnoha jiných Ježíšových vystoupeních, při chvílích, kdy mu jde o život – totiž to, že na místě je vždy přítomen DAV lidí. Čteme, že to byl rozvášněný dav. Ale taky anonymní dav. Dav to je z psychologického hlediska obrovský fenomén. Do davu se schová leckdo. V davu nemusíte být kdovíjaká osobnost, dav dává slabému a nevědomému jedinci pocit síly a jistoty. Dav vám poskytne úkryt, bezpečí, pocit sounáležitosti, zbaví vás břemene práce na sobě, konfrontaci se sebou samým, i určité zodpovědosti.

V Bibli se často zdůrazňuje, že Bůh má schopnost promlouvat ke každému člověku zvlášť, jménem. To je naprostý opak bytí v davu, kde se lze schovat, kde nás nikdo nemusí znát jménem. To před Bohem nejde. Ale dav může ten Boží hlas přehlušit a člověk v davu zapomene na sebe, na svou božskou podstatu. Gustav Le Bon již na konci 19. století sepsal knihu Psychologie davu. V této knize popsal změny v chování jednotlivců, kteří se stanou součástí davu. Říká, že jedinci v davu se neřídí vlastním svědomím, ale dělají to, co ostatní a jsou tak mnohem snáze ovlivnitelní nějakým vůdcem. Jedinec, který je součástí davu, je podle něj o několik stádií civilizačního vývoje níže. Některé závěry z této knihy jsou již dnes možná zastaralé, něco ale zůstává a psychologie davu je dál podstatným jevem i dnešní doby.

Ježíš dav nikdy nezneužil ve svůj prospěch, ale naopak, napadá mě, že on ten dav chtěl rozrušit zpátky na jednotlivé bytosti, svébytné jednotky vědomých, uvědomělých bytostí. Ježíš promlouvá k davu klidně. Beze strachu. Muselo to být působivé. A zase, někteří rozuměli, někteří ne. Tak už to na světě chodí. Chceme-li pozorumět, potřebujeme se zklidnit, na chvíli zastavit, dát si čas, než půjdeme dál. Umožní nám tohle rozvášněný dav? Nebo nás smete s sebou? Rozhodnutí, jakou cestou a s kým se vydáme, je naše osobní odpovědnost. Amen!

2. neděle po Velikonocích – kázání

Kázání 10.4.2016 – 2. neděle po Velikonocích

Sk 9,1-20

Zj 5, 11-14

J 21, 1-19

S+B, pokoj vám!

Učedníci u Tiberiadského jezera byli osamělí a v lovu ryb se jim příliš nedařilo. Když se jim  za svítání zjevil Ježíš Kristus, tehdy už potřetí, přece jen pak nějakého úlovku docílili, 153 ryb bylo v síti. Poté, co učedníci se svým Pánem posnídali, zeptal se jich, zda jej mají rádi, zda ho chtějí následovat a dostalo se jim zasvěcení – vyslání na cestu, dostali od Ježíše úkoly, co mají dál dělat – být pastýři Ježíšových stád.

V příběhu je ukryta symbolika. Třetí zjevení Ježíšovo za svítání, v čase, kdy se rozednívá, kdy přichází po noci světlo. Trojka jako symbol Boží trojice. Společné jídlo, ryba a chléb, které jsou připraveny na ohništi od Ježíše a zároveň výzva učedníkům, aby i ze svých sítí něco k jídlu přinesli. 153 ryb, číslo 153 prý symbolizuje počet všech tehdy známých druhů ryb, tedy v přeneseném smyslu symbol toho, že učedníci mají jít za všemi národy. Ryby jsou v jedné síti, která se neprotrhla. To je symbol jednoty, toho, že všichni patříme k sobě, máme společný základ, společnou síť, tvoříme společenství.

Tenhle příběh, sestry a bratři, se dá číst jako pobídka učedníkům, aby šli do světa, pečovali o druhé, vytvářeli společenství a šířili tak evangelium. Dá se taky vykládat třeba tak, že se člověku nemusí vždy dařit, jako se nedařilo učedníkům v jejich práci při lovu na jezeře, protože sítě zůstávaly prázdné, ale tenhle nezdar vystřídala chvíle dobrého úlovku, poté, co vyslechli slova svého Pána. Když nám se nedaří, když se na chvíli zastavíme, najdeme si čas na modlitbu, dáme si odstup od nějaké těžké situace, může se nám dostat odpovědi na modlitbu, může se ukázat další cesta, po nezdaru může zase přijít úspěch. Podstatný je na evangelijním příběhu i symbol společného jídla, zasvěcení učedníků se děje při anebo po jídle, ve chvíli, kdy jsou učedníci nasyceni, základní lidská potřeba je uspokojena a člověk se může soustředit i na nějaké “vyšší” poslání. To je dobré nepodceňovat. Chtít po lidech velké činy, naplňování vyššího smyslu lze, ale s prázdným žaludkem se vyšším cílům slouží hůř.

Co bych ze symboliky příběhu dál ráda vytáhla na světlo a k vaší pozornosti, je motiv sdílení, společné jídlo, společenství kolem stolu. Vzájemná důvěra a pomoc. Ježíš pozval učedníky ke stolu, oni jej nejdřív nepoznali, ale pozvání s důvěrou přijali a ještě něco na ten stůl přinesli sami. Pak už věděli, s kým u stolu sedí. A Pán jim i pomohl, zeptal se jich, jaká je jejich motivace, základní pozice (“Miluješ mne?”) a vyslal je mezi lidi.

Důvěra mezi lidmi dnes chybí. Chybí nám vědomí, komu jsme uvěřili. Mnozí v tomhle nemají jasno a zmítají se, pole toho, kdo silněji zavolá. Věří jen sami sobě, ale neví, kdo skutečně jsou. To, že někdo někomu pomáhá, se pro jiné stává důvodem k nenávisti těch, kteří pomáhají. Naprosto mne šokoval případ útoků na rodinné centrum Kašpárek v Pardubicích tento týden, kdy ti, kteří útočili, nejenže poničili fasádu centra barvou, připomínající krev, ale navíc ředitelce rodinného centra, vystavili parte s textem, že byla oběšena za vlastizradu. Sestry a bratři, pomoc druhému v nouzi – ať je to matka samoživitelka, bezdomovec nebo uprchlík, je dnes některými našimi spoluobčany chápána jako vlastizrada? Proč měl kdosi potřebu útočit zápalnými lahvemi třeba na sociální centrum Klinika, kde se schází matky a otcové s dětmi, kde se shromažďuje materiální pomoc lidem v nouzi? Ptám se, komu tací lidé, kteří pomoc bližnímu berou jako prohřešek zasluhující ohrožení zdraví nebo až dokonce smrt, uvěřili?

Škoda, že se asi od našich politiků nedočkáme radikálního odsouzení takových činů a trvalejšího zastání lidí, kteří obětavě pomáhají, nenechávají se zastrašit podobnými nenávistnými útoky a pokračují ve vytváření společenství mezi lidmi, pomoci a budování základní lidské důvěry v dobro světa. Paní ředitelka rodinného centra Kašpárek Olga Pavlů se už vyjádřila, že bude v práci dál pokračovat, i když je to pro ní a její rodinu psychicky náročné ustát tyto otevřené projevy nenávisti, které vpravdě už nejsou klukovinami, ale regulérními trestnými činy. Jenom za poslední dva tři měsíce podobně statečně vystoupily také dvě učitelky, které kritizovaly našeho prezidenta za veřejnou podporu lži, násilí a destabilizace křehké lidské společnosti.

Myslím si, že je potřeba, abychom si v kontextu dnešního biblického příběhu o vlastně obyčejném společenství rybářů na břehu jezera a posile na cestu přímo od Ježíše Krista, který ztělesňuje bezpodmínečnou lásku, uvědomili, jak se nám v dnešní době posouvá hranice toho, co tolerujeme. V našem přesvědčení o tom, jak jsme vyspělá civilizace, vyspělý evropský národ, často tiše tolerujeme násilné činy. Stává se čím dál víc normální, když jeden člověk vyhrožuje druhému smrtí, a bohužel to slyšíme i z Hradu, místa, ke kterému bychom, obrazně řečeno, za normálních okolností měli vzhlížet nebo si ho aspoň vážit. Možná, že vnímáme, že zlo není někde za hranicemi České republiky, že se netýká jen Sýrie, Ukrajiny nebo Bruselu či Paříže, ale že je i tady, byť ve skrytější podobě. Reakce na přítomnost zla a pocit ohrožení by neměla být taková, že z našeho strachu budeme vytvářet další strach a zlo. Naopak, mělo by to posílit touhu po opravdovém společenství, dobru a lásce.

Josef Čapek v knize Psáno do mraků píše, že “nejprve je třeba míti obrazu plné srdce, aby ho pak mohly býti plné oči.” Když si pouštíme zprávy, otevíráme noviny, když se díváme kolem sebe, často náš zrak zachytí právě ty nelichotivé zprávy a obrazy, které nás mohou nějak ovládnout, ovlivnit naši náladu, pocity, slova a činy. Proto je potřeba mít v srdci jasno, komu jsme uvěřili, komu a čemu sloužíme (když se Ježíš ptá: “Miluješ mne?”). Láska v srdci umí vytvářet dobré obrazy a představy a pomáhá zahnat ty představy zlé. Když Ježíš říká “blahoslavení, kteří neviděli, a přesto uvěřili” můžeme si to vyložit také tak, že i když jsme na vlastní oči neviděli “ráj”, dlouhodobě dobře fungující ohleduplnou, toleratní a láskyplnou společnost, můžeme toho obrazu mít plné oči, ale musíme pro něj taky beze strachu přiložit ruce k dílu, musíme do té práce dát i srdce. Amen!

 

Program – duben 2016

3.4. 10.00 (Nejen) dětská bohoslužba, liturgie s Večeří Páně, slouží Sandra Silná (prostor Nadzemí)

6.4. 18.30 Křesťanská meditace s Katkou Merglovou (prostor Nadzemí)

10.4. 10.00 Bohoslužba, 3.neděle velikonoční, liturgie s Večeří Páně, slouží Sandra Silná (prostor Nadzemí)

12.4. 18.00 schůze Rady starších NO Břevnov a NO Vokovice (Atelier)

13.4. 18.30 Křesťanská meditace s Katkou Merglovou (prostor Nadzemí)

14.4. 18.30 Filmový klub: Berg Fidel – Všichni spolu, režie: Hella Wenders, dokument o společném vzdělávání dětí v jedné německé škole, po projekci následuje moderovaná diskuze na téma inkluzivní vzdělávání  (prostor Nadzemí)

14.4. 19.00 Čtení Havlových Dopisů Olze, ve spolupráci se studiem Tribalka, připravuje Šimon Grimmich (prostor Přízemí)

16.4. 10.30 8. Sousedská snídaně (prostor Přízemí a chodník před farou) – ve spolupráci s iniciativou Nesedím, sousedím, zároveň se snídaní výměnný blešák (prostor Nadzemí) – ve spolupráci s lesní školkou Hvězdy v lese

16.4. 13.30 Kurz patinování a míchání barev – ve spolupráci s Mlékovky – přijďte se seznámit s ekologicky nezávadnými barvami na bázi mléka a zrenovovat si kousek nábytku, případně natřít to, co je vám milé (prostor Přízemí)

17.4. 10.00 Bohoslužba, 4.neděle velikonoční, liturgie s Večeří Páně, slouží Sandra Silná (prostor Nadzemí)

20.4. 18.00 Křesťanská meditace s Katkou Merglovou (prostor Nadzemí)

20.4. 18.30 Příliš mnoho saxofonů – koncert (prostor Nadzemí)

21.4. 19.00 Příroda Makedonie – cestopisný večer (promítání) se zoologem a cestovatelem Václavem Práškem

24.4. 10.00 Bohoslužba, 5.neděle velikonoční, liturgie s Večeří Páně, slouží Sandra Silná (prostor Nadzemí)

27.4. 18.30 Křesťanská meditace s Katkou Merglovou (prostor Nadzemí)

Všechny události na faře jsou otevřeny všem bez rozdílu, věřícím i nevěřícím. Srdečně zveme a těšíme se na vás!

 

Velikonoce 2016 – přehled bohoslužeb a pořadů

Během Velikonočních svátků vás zveme na tyto bohoslužby a pořady:

20.3. Květná neděle – bohoslužby od 10 hodin, s Večeří Páně (slouží Sandra Silná)

23.3. od 18.30 Křesťanská meditace s Katkou Merglovou

24.3. Zelený čtvrtek – bohoslužby se Sederovou večeří od 18 hodin, s Večeří Páně (slouží Sandra Silná)

25.3. Velký pátek – pobožnost a čtení Pašijí od 18 hodin (slouží Sandra Silná)

25.3. od 19 hodin – Kterak čeští ptákozpytci do Makedonie jeli a co z toho vzešlo – povídání a promítání o cestách na Balkán se zoologem a cestovatelem Václavem Práškem

27.3. Boží Hod Velikonoční – bohoslužby od 10 hodin, s Večeří Páně (slouží Sandra Silná)

 

5. neděle postní – Modlitba v Getsemane, kázání

5. neděle postní – 13.3.2016, Břevnov

text: Mk 14,35-41 Modlitba v Getsemane

Sestry a bratři,

pokoj vám!

Slovo “bděte” je víceméně poslední slovo, které Ježíš za svého života říká apoštolům. Bděte a modlete se. Slyšíme ho několikrát, protože je to hodně důležité sdělení. Možná, že to “nejlepší”, nejdůležitější, proto si ho Ježíš nechal na konec. Slyšíme, spolu s apoštoly, výzvu “bděte!” a s velikým porozuměním zároveň od Ježíše slyšíme také slova: “Ještě spíte a odpočíváte? Už přišla ta hodina.”

Co tím myslí, když říká “ta hodina”? Sestry a bratři, “ta hodina” je hodina naší proměny. Ježíš nás zve k následování. Nám to obrácení ale většinou hodně dlouho trvá. Ten klíčový okamžik je tu symbolicky nazvaný “hodina”, ale daleko víc jde o moment “teď a tady”, o to, co je “přítomné”. Přítomný okamžik. Přítomnost, neboli parousia, plnost. K tomu se má posunout naše pozornost, v tomto smyslu máme být bdělí, máme přestat spát a odpočívat.  Protože přece chceme žít život v plnosti. Pravda, naše představa plnosti se od té, co nám nabízí Bůh, dozajista liší.

Bdělost je cestou k Bohu, bdělost ve smyslu být tady a teď, v přítomném okamžiku. Bdělost je cestou k trvalému štěstí, spokojenost, k naplnění smyslu života. Pro poznání Boha, pro započetí cesty, neexistuje lepší místo, dokonalejší podmínky, ani čas, než tady a teď. Nemusíme být na určitém místě, ani být zcela dokonalí, abychom mohli zakusit Boží plnost, protože Bůh se dává a zpřítomňuje neustále, v každém okamžiku a je tu přítomný pro ty, kteří v daném okamžiku vědí, jak být přítomní, jak být tady a teď.

Ve většině náboženství se můžeme setkat s očekáváním, že k Bohu lze dojít tím, že najdeme ta správná duchovní místa, správné rituály, vhodná slova. Odejdeme nebo odjedeme někam pryč, někam mimo náš každodenní život, a tam najdeme to “něco”, klid, lásku, smíření, pokoj duše, Boha. A už nám to zůstane. Mnoho spirituálních kurzů v dnešní době je založeno na takovém principu, nabídce toho “správného” rituálu anebo místa či učitele k dosažení jednoty s Bohem. Vychází se z předpokladu, že pokud se staneme posluchači těch správných odpovědí, bude nás Bůh mít rád, začne se nám v životě dařit, dojdeme uspokojení, klidu a míru, zlepšíme si vztahy a celkově se budeme mít lépe. Nezavrhuju to. Jistě je to určitá cesta. Většinou se ukáže, že ale není trvalá, že stejně něco ještě chybí. Navíc, a to je velmi důležité, dle poselství Bible Bůh vůbec nečiní osobní proměnu závislou na naší chytrosti, schopnosti či možnosti najít si ty správné učitele, zajistit si podmínky, navštívit vhodná místa k transformaci. Víra v Boha, bdělost, jakou po nás chce Ježíš, cesta křesťanské spirituality – to vše staví na hodnotě, o které se píše například v prvních osmi blahoslavenstvích. Tou hodnotou, tím darem, je POKORA. Tou všechno začíná.

Richard Rohr říká, že “jednou z velkých myšlenek biblického zjevení je skutečnost, že Bůh se projevuje v tom, co je obyčejné, všední, běžné, projevuje se v onom “teď”. To je opak představy, že Bůh straní pouze tomu, co je čisté, duchovní, co je ideální nebo co se řídí správnou myšlenkou. Genialita biblického zjevení spočívá v tom, že nám říká, že k Bohu lze přijít prostřednictvím toho, co je. Bible nás svými podobenstvými vlastně odvádí od posvátných míst /proto musel zaniknout chrám/, posvátných skutků /proto musel být relativizován zákon/ nebo věroučných systémů /proto si Ježíš v tomto směru nekladl žádné předběžné podmínky/ a vede nás k samotnému času jako k času posvátnému. Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa, je poslední verš Matoušova evangelia.” (R. Rohr: Skryté věci)

Ježíšova výzva, abychom bděli, nám může připadat těžko uchopitelná. Bdělost si možná spojujeme se stavem, kdy jsme vzhůru, kdy nespíme. A tak si možná říkáte, co byste tedy vlastně měli ještě dělat? Být bdělý, to vypadá jednoduše. Jenže není. Bdělost v Ježíšově slovníku asi daleko spíš znamená totéž, co mysl začátečníka – zvědavost dítěte. Mysl začátečníka je totéž, jako stále obnovovaná bezprostřednost. Což je přesně to, co umí děti, ale dospělí to velmi rádi zapomínají nebo si to jednoduše, vzhledem ke svému statutu a postavení, nedovolí.

V 21. století máme stále více informací, získáváme víc a víc přesvědčivých odpovědí na otázky, které byly ještě nedávno nezodpověditelné, ale potřebujeme dnes v daleko větší míře zažívat také úžas, tenhle svět pořebuje lidi, kteří byli proměněni, ne jen ty, kteří znají odpovědi a umí je ve správný čas vyslovit. Pokora, o které jsem mluvila na začátku, jde s úžasem ruku v ruce. Rumunský dramatik Eugene Ionesco řekl: “Přílišné vysvětlování nás odděluje od úžasu.” Bible, bohatá sbírka knih, písní a dopisů, je tu od toho, aby vyvolala úžas a touhu přijmout pozvání k proměně našeho pohledu na život, na svět. Není tu od toho, aby nám, ústy kazatelů řekla, co si máme a nemáme myslet a co máme a nemáme dělat. Ochota nechat se slovy Bible vést nás otevírá nové zkušenosti, a tou je vlastní, osobní zkušenost vnitřní proměny. Ta začíná, sestry a bratři, teď a tady. Proto bděte, protože přišla ta hodina! Amen.