Filmový klub: Habemus Papam

film_01_habemus_mdZveme Vás na první Filmový klub na Břevnově. Čeká nás italská komedie z církevního prostředí: Habemus Papam. těšíme se na Vás ve čtvrtek 29. září v 18:30

– Z balkónu baziliky svatého Petra zazní slavnostní: Habemus papam! Co vše ale muselo předcházet volbě nové hlavy katolické církve, koho kardinálové zvolili po smrti papeže za svého dalšího zástupce, který se z nejasných důvodů odmítá ujmout nové funkce, proto je do Vatikánu povolán psychiatr, o tom všem inteligentní a humornou formou vypráví film Máme papeže! v režii předního italského herce, režiséra a producenta Nanni Morettiho, jenž se zde také spolupodílel na scénáři.(oficiální text distributora)

Evening games

01_brevnov_games_14

 

Další večer deskových her je tu 🙂
Přijďte ve čtvrtek v 18:30 na husitskou faru na Břevnově. Zajištěno bude krom dostatku her i drobné pohoštění. Pokud ale chcete vzít něco na společný stů, bránit vám rozhodně nebudeme 😉

Výroční shromáždění a program na faře

hlasováníV neděli 2. října ihned po bohoslužbě se společně sejdeme k zasedání Výročního shromáždění. Budeme volit dva členy do Rady starších. Abychom ale pouze nehlasovali, využijeme příležitosti, abychom společně poobědvali. Pokud můžete a chcete, vezměte něco na náš společný stůl 🙂

 

 

Program na faře v září 2016:

(změny vyhrazeny)

4.9.       10:00 Bohoslužba
6.9.       18:00 Rada starších
7.9.       18:30 Křesťanská meditace
11.9.     10:00 Bohoslužba
14.9.     18:30 Křesťanská meditace
18.9.     10:00 Bohoslužba
21.9.     18:30 Křesťanská meditace
22.9.     18:30 Večer deskových her
25.9.     10:00 Bohoslužba
28.9.     18:30 Křesťanská meditace
29.9.     18:30 Filmový klub

Kázání – 4. neděle po Velikonocích

4. neděle po Velikonocích, 24.dubna 2016, NO Břevnov

J 13,31-35 “Milujte se navzájem.”

Sestry a bratři,

víme dobře, že se máme navzájem milovat! Není třeba, aby nám to někdo stále opakoval. Jenže je to těžké, protože ostatní jsou jiní než my nebo jiní, než by měli být – a hlavně jiní, než bychom je chtěli mít podle našich představ. Myslíme si, že kdyby všichni byli podle našich představ, nedělalo by nám potíže milovat je. Jenže když to tak není a nebude, co s tím?

Východisko naznačuje úryvek evangelia. Jakmile Jidáš vyšel ven, aby zradil Ježíše, mluví Ježíš o nutnosti vzájemné lásky. Místo oprávněné kritiky Jidášova jednání slyšíme něco úplně jiného – jak lze Ježíše následovat! Jak to vlastně myslí, aby nevznikaly pochybnosti, ukazuje svým jednáním. Jde ve své lásce až do krajnosti: ve službě nejen umývá nohy, ale umírá jako trpící a věrný Boží služebník za hříchy všech. Možná si řekneme: „To je ideál, to je prostě Ježíš. Já jsem někdo úplně jiný, nejsem tak dobrý/á, to já takhle nemůžu, to se mě netýká“. Ale evangelium je pro tento život, právě i pro ten náš, počítá se mnou i s vámi.

Milovat bývá problematické. Konkrétně: láska k lidem, s nimiž nemůžeme souhlasit. K těm, o kterých jsme dokonce přesvědčeni, že kazí Kristovo dílo. K těm, kteří jdou jen za svými sobeckými zájmy… A přece slyšíme: „Milujte se navzájem, jak jsem já miloval vás.“ Snad rozumíme dobře: z toho posledního slova už není úniku. Máme se milovat tak, jak nás Ježíš miloval? Milovat tedy i za cenu ztráty života, milovat až na kříž? Není to už příliš? To po nás přece Bůh nemůže chtít! Milovat navzdory pomluvám, bez pocitu křivdy a touhy po odplatě; milovat, přestože zraňující bolest nám vhání slzy do očí; milovat, přestože náš rozum říká: je to nesmysl … Asi každý z nás si tady může leccos dosadit ze svého života a svých zkušeností. Přesto zůstává otázka: Není to příliš, co po nás Ježíš žádá? Je! Na lidské poměry je to příliš, podle nás lidí je něco takového přehnané, snad i zbytečné. Navíc se to v dnešním světě nenosí. Nikdo po nás nemůže chtít, abychom svévolně ničili sami sebe, abychom si sami vybírali cestu vedoucí k sebezničení. Bůh chce po nás něco úplně jiného. Máme se pokoušet znovu a znovu o plnou, ideální lásku, o lásku na Boží úrovni uprostřed světa, který zdaleka není ideální. Bůh po nás chce, abychom na zničující moc zla ve světě neodpovídali ničením, agresí či zlobou, ale naopak. Chce po nás, abychom odpovídali něčím, co tvoří nové věci, dává nové příležitosti, je nadějí – abychom odpovídali tvůrčí láskou, která vychází z Boha.

Je nesmírně těžké zastavit boj, když už jednou začne, protože nikdo většinou nechce ustoupit, nikdo nechce prohrát. Máme v sobě časem vypěstovaný reflex na konflikt, ale nemáme toliko reflex na mír. Pokud si to dokážeme uvědomit a najít ho, tak to může doslova změnit svět.

Jedním z důvodů, proč se tak málo pokoušíme milovat, proč to neděláme, je náš strach. Ale život je příliš krátký na to, abychom se nechali trvale lapit do pasti strachu, který by měl ovládat naše chování a jednání. Všimněte si, jak Ježíš oslovuje ve chvíli svého odchodu učedníky – on jim říká “dítky”, děti! A víte proč? Protože je psáno “nebudete-li jako děti, nevejdete do Božího království.” Ježíš spojuje v souvislost to, že se máme navzájem milovat a že to jde tehdy, pokud jsme v něčem jako děti. V čem, co dělají děti? Ano, přirozeně, mají taky strach. Ale děti jsou primárně nastaveny na to, aby milovaly, jsou na to připravené, nikdo je nemusí učit, jak mají milovat, ony to prostě dělají. Děti v sobě mají primárně reflex na mír, ne na konflikt. Je to akce, která je založena na lásce a ne na strachu. Přiznejme si, je to těžké, pokud jsme v krizové situaci, jsme ve stresu, reagovat nějak tak, aby v tom byla přítomna láska. Ale to nejlepší, co můžeme v krizové situaci udělat, skutečně je být milující a ne jít do strachu, konfliktu, boje. Zní to bláznivě, ale přesně tohle žádá Ježíš po svých učednících, když se s nimi po Jidášově odchodu loučí a dává jim nové přikázání. Amen!

Kázání – 3. neděle po Velikonocích

“Lidská bytost je částí celku, kterému říkáme universum; část omezená v prostoru i čase. A přece sami sebe; naše myšlenky a pocity zažíváme jako něco, co je oddělené od zbytku světa – Optická iluze našeho vědomí. Tato iluze je pro nás vězením, uzavírá nás do osobních tužeb a náklonností k několika lidem, kteří jsou nám blízcí. Naše úloha spočívá v nevyhnutelnosti osvobodit se z toho vězení, rozšířit okruh našeho soucítění na všechno živé, na celou přírodu.”

Albert Einstein

Nikdy jsme se na dirigenta nedívali, nebylo to zapotřebí, byl tam, a my jsme to dobře věděli – prostě jsme ho cítili – on byl v našem nitru. Kolik lásky bylo mezi námi a dirigentem. Lásky, po které dnes, jak vidíte, není ani stopy. Mezi mnou a mými spoluhráči je jen nedůvěra, stojíme jeden proti druhému. Pochybnost, která ničí víru a potom přichází nedostatek úcty – závist, pohrdání a hněv, kvůli něčemu, co je už dávno ztracené a co se už nikdy neobjeví. Hrajeme spolu, ale spojuje nás jen nenávist – jako v rozbité rodině. 

Federico Fellini – Zkouška orchestru 

Kázání o 3. neděli po Vellikonocích, neděli Jubilate, 17.4.2016

text: J 10,22-30

“Jsi-li Mesiáš, řekni nám to otevřeně. Ježíš odpověděl: Řekl jsem vám to a nevěříte!”

Sestry a bratři, pokoj vám!

Ježíš Kristus stojí proti rozvášněnému davu, který ho chce kamenovat. Chtějí po něm, aby jim otevřeně řekl, zda je Mesiáš a on jim s klidem říká: “Řekl jsem vám to a nevěříte!” Oni totiž neviděli skutky, které v Ježíši konal Bůh, nerozuměli jim. Nemohli je vidět, protože v sobě neměli prostor, aby je viděli, neměli ty vědomě otevřené oči, dneska bychom řekli, že nebyli stejně naladění, na stejné vlně.

Víra stojí na skutcích, které v našich životech koná Bůh, ne na našich skutcích. My potřebujeme v sobě Bohu dát prostor, otevřít se mu, otevřít se tomu, aby v nás, skrze nás, mohl konat své skutky. Možná vám to z ní jako lekce z kurzu osobní pasivity, pobídka k tomu, abychom se sami sebe nebo své části vzdali na úkor boží přítomnosti v nás, ale tak to není, to přece ani nejde, v tom smyslu, že člověk funguje do všech stran i vůči sobě nejlépe tehdy, když je celistvý. Vzpomeňte si, jak se cítíte, když je vás tzv.” půl” a jak leccos v takovém stavu nejde dělat.

Ono je to ve skutečnosti spíš tak, že víře a Božím skutkům, Božímu působení v nás a skrze nás se otevíráme současně s tím, jak se poznáváme, jak vědomí jsme, čím víc vstupujeme do sebe, potkáváme sebe sama v různých situacích, přibližujeme se ke svému středu, jdeme do hloubky, biblicky – zajíždíme na hlubinu. Jean Yves Leloup, současný představitel mezináboženského dialogu, spirituální učitel, říká: “Čím hlouběji vstupujeme do naší samoty, tím víc objevujeme jednotu s druhými a tím víc můžeme zvnitřku nahlédnout samotný život Universa. Když nám druhý nerozumí, je to jeho právo, má k tomu svoje důvody, my to můžeme jenom respektovat. Každý z nás má ale na výběr: buď zůstat na povrchu, nechat sebou ve vztazích zmítat sem a tam, anebo vstoupit do středu kruhu, uchopit začátek své pochodně, louče. Čím víc se přiblížíme ke svému středu, ke světlu, tím víc se přiblížíme k ostatním pochodním, k ostatním lidem.” 

Možná, že vás už napadlo, kolik duchovních učitelů nabádá k tomu, abychom šli do sebe, do svého středu, jako k prameni určitého poznání. Je to práce, kterou za nás nikdo neudělá, která je ale potřebná a velmi důležitá, abychom se stávali citlivější, vědomější. Však taky máme v češtině jedno úsloví o napraveném člověku, který našel správnou cestu, říkáme, že takový člověk “šel do sebe”.

Když se podíváme na text dnešního evangelia (a on to v Písmu není jediný takový text), uvědomme si, co je markantní při tomto a mnoha jiných Ježíšových vystoupeních, při chvílích, kdy mu jde o život – totiž to, že na místě je vždy přítomen DAV lidí. Čteme, že to byl rozvášněný dav. Ale taky anonymní dav. Dav to je z psychologického hlediska obrovský fenomén. Do davu se schová leckdo. V davu nemusíte být kdovíjaká osobnost, dav dává slabému a nevědomému jedinci pocit síly a jistoty. Dav vám poskytne úkryt, bezpečí, pocit sounáležitosti, zbaví vás břemene práce na sobě, konfrontaci se sebou samým, i určité zodpovědosti.

V Bibli se často zdůrazňuje, že Bůh má schopnost promlouvat ke každému člověku zvlášť, jménem. To je naprostý opak bytí v davu, kde se lze schovat, kde nás nikdo nemusí znát jménem. To před Bohem nejde. Ale dav může ten Boží hlas přehlušit a člověk v davu zapomene na sebe, na svou božskou podstatu. Gustav Le Bon již na konci 19. století sepsal knihu Psychologie davu. V této knize popsal změny v chování jednotlivců, kteří se stanou součástí davu. Říká, že jedinci v davu se neřídí vlastním svědomím, ale dělají to, co ostatní a jsou tak mnohem snáze ovlivnitelní nějakým vůdcem. Jedinec, který je součástí davu, je podle něj o několik stádií civilizačního vývoje níže. Některé závěry z této knihy jsou již dnes možná zastaralé, něco ale zůstává a psychologie davu je dál podstatným jevem i dnešní doby.

Ježíš dav nikdy nezneužil ve svůj prospěch, ale naopak, napadá mě, že on ten dav chtěl rozrušit zpátky na jednotlivé bytosti, svébytné jednotky vědomých, uvědomělých bytostí. Ježíš promlouvá k davu klidně. Beze strachu. Muselo to být působivé. A zase, někteří rozuměli, někteří ne. Tak už to na světě chodí. Chceme-li pozorumět, potřebujeme se zklidnit, na chvíli zastavit, dát si čas, než půjdeme dál. Umožní nám tohle rozvášněný dav? Nebo nás smete s sebou? Rozhodnutí, jakou cestou a s kým se vydáme, je naše osobní odpovědnost. Amen!