5.neděle po Zjevení Páně – 6.února 2011

5.neděle po Zjevení Páně – 6.února 2011

Iz 58, 1-12

1 Kor 2, 1-16

Mt 5, 13-20

Sandra Zálabová

Sestry a bratři,

Bůh ústy proroka Izaiáše kritizuje vyvolený lid za to, že půst, tedy činnost, kterou má lid konat proto, aby se přiblížil Bohu, činnost, která je něčím vyjímečným v zaběhaném rytmu dní, a která má sloužit k rozvoji a prohloubení vztahu člověka s Bohem, skrze uvědomování si sebe sama, používají Izraelci pouze jako vyprázděný rituál, kterému nerozumí nebo nechtějí rozumět a který jim slouží v podstatě jen jako taková chabá záplata na špatné svědomí. Anebo možná ani to ne, protože Bůh Izaiášovými ústy říká: “Den co den se mne dotazují, chtějí poznat moje cesty jako pronárod, jenž koná spravedlnost a řád svého Boha neopouští, na spravedlivé řády se mě doptávají, chtěli by mít Boha blízko.” Možná už jsou Izraelci prostě jen unavení, otupělí, jakž takž dodržují rituály, ale dle jejich mínění se vlastně nic neděje – jakoby nepřicházela odměna, výsledek za to jejich úsilí, ať je jakékoliv. Nepřichází odměna, jakou by si asi představovali. Jak čteme dál, Bůh říká Izraelcům, že se postí jen proto, aby se dál mohli hádat a holdovat svým zálibám bez omezení. Logicky z toho plyne otázka, zda má smysl dělat něco napůl? Zda lze mít víru v Boha jako takovou pojistku, “co kdyby náhodou”? Na tohle téma je v Bibli poměrně dost materiálu a autoři to vidí jasně. V horizontu věčnosti člověk nemůže sloužit dvěma pánům najednou, nemá ani smysl být vlažný, když už, tak je lepší být studený anebo naopak horký. Napadá mě paralela s knihou Karla Čapka Továrna na absolutno, kde vynálezce “Karburátoru”, stroje, který kromě výroby energie vyrábí mimochodem také Absolutno, Boha. Ten je schopen, jak už to u Boha bývá, se jako jakýsi plyn šířit okolím a všechny proměňuje v duchu evangelia k lepšímu. Vynálezce Karburátoru to komentuje: “Konečně, já nemám nic proti Bohu. Jenom by nesměl rušit v práci.”

Bohu jednoduše nelze vymezit nějaký prostor a klást podmínky. Stejně jako nemá valného smyslu konat rituály jen pro ně samé anebo proto, že to je nařízeno, ale my tomu nevěříme nebo nerozumíme. To nás ve skutečnosti svazuje. Teolog Karl Barth ve svém učení zpochybňoval určitou touhu lidstva vyprodukovat si Boha sami, takového, jaký se lidem hodí, přizpůsobit si Boha svým představám a potřebám, vymezit mu v našich životech určité místo, určitý den. Ludwig Feuerbach v tom duchu kritizoval náboženství jako celek, a to z pozice filosofa, který vnímá, že lidé si Boha přizpůsobují své vlastní projekci o tom, jak má vypadat dobro, že si lidé Boha tvoří ke svému obrazu, a přitom by to mělo být tak, že Bůh tvoří a formuje nás a my se máme nechávat proměňovat. Ne jenom v sobotu v synagoze, ne jenom v neděli v kostele či sboru. V tom je kouzlo pravého půstu, kdy praskají okovy a jha – (o)pustit naše představy a (v)pustit do sebe Boha. Bůh si ústy proroka Izaiáše přeje, aby Izrael skrze pravý půst, pravou proměnu, otevřel okovy svévole, rozvázal jha, rozbil každé jho a dal ujařmeným volnost. Apoštol Pavel v dopise obci Korintské píše: “Má řeč a mé kázání se neopíraly o vemlouvavá slova lidské moudrosti, ale prokazovaly se Duchem, aby se tak vaše víra nezakládala na moudrosti lidské, ale na moci Boží.”

Hledat a objevit Boží království a dokonce i samotného Pána toho království, to stimulovalo lidi odpradávna. Nikdo z nás ale nevydrží hledat stále jen tak nazdařbůh, zejména když s Božím královstvím je to tak, jak by člověk nečekal. “Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují” píše apoštol Pavel. (1 Kor 2, 9)

Proto je tu Ježíš Kristus, který pobízí své blízké a pobízí i nás, abychom ho následovali, protože on je ta brána, on je ta cesta. Nesmíme se pak jenom divit, že, podobně jako v Čapkově Továrně na absolutno, která se mimochodem odehrává na Břevnově, šíření lásky mezi lidmi v duchu evangelia a vlastně šíření samotného Boha, působí mezi lidem značný rozruch. Amen!

Kázání 3. neděle po Zjevení Páně – 23.1.2011

Kázání, 3. neděle po Zjevení Páně, 23. ledna 2011
Iz 9, 1-4
1 Kor 1, 10-18
Mt 4, 12-23

Sandra Zálabová

Sestry a bratři,
prozradím vám pointu dnešní promluvy hned na začátku. Ježíš procházel podél Galilejského moře, kde uviděl dva bratry, Šimona, zvaného Petr a Ondřeje. Oba byli rybáři. Řekl jim, ať jdou za ním, že z nich učiní rybáře lidí. Ta pointa je, že když jdete normálně na ryby, chytnete jednu nebo víc, vytáhnete je z jejich přirozeného prostředí, zabijete a sníte. Když Ježíš s sebou bere Petra a Ondřeje, aby šli rybařit lidi, rozhodně nebudou nikoho chytat a zabíjet. Oproti klasickému rybaření, být rybářem lidí znamená vytáhnout ty, kteří se naopak dusí nebo topí, na vzduch, ke svobodě, do bezpečí, ke světlu. To je pointa dnešních čtení a mé dnešní promluvy.

Jestli jste si všimli, tak Matouš v evangeliu opakuje Izaiášova slova o tom, že lid, který chodí v temnotách, uvidí veliké světlo, nad těmi, kdo sídlí v krajině šeré smrti, zazáří světlo. K tomu Matouš ještě přidává doušku o tom, že Ježíš chodil po celé Galilei a uzdravoval všechen lid a jeho choroby. Temnotu v životě lidí nemusí představovat jenom nemoci – fyzické anebo psychické, temnotou nám může být i nespravedlnost, bezpráví, tlak, který společnost vyvíjí na jedince, na menšinové skupiny, na ty, kteří se nechtějí nebo nemohou zařadit, tlak, který působí, že společnost jako celek je vlastně nemocná, protože je nespravedlivá a nepřijímá všechny Boží lidi stejně, mnozí žijí v temnotě, ve které se někteří doslova dusí. A tak je tu Syn Boží a jeho následovníci, rybáři lidí, nosiči světla, které září všem lidem, ti, kteří vytahují ode dna vzhůru ke světlu, na svobodu, na vzduch.

A my čteme a víme, že Bůh, i ve svém Synu Ježíši Kristu, je na straně utlačovaných, je všude tam, kde jsou ti, kteří se z nějakého důvodu nemohou volně nadechnout, kteří jsou podrobeni jhu. A to si, bratři a sestry, můžeme vyložit i každý ve svém kontextu. Víme, každý z nás, jak tu jsme, jistě o něčem, co nás zotročuje, co nás tíží a někdy táhne ke dnu.  Různé závislosti, kterým když propadáme, sami jsme si největšími nepřáteli. Porobujeme sebe, je to naše ego, naše tělo a nezvládnuté chtění, které nás může svazovat. Ale je tu stále i Bůh, který nás, jako věčné světlo, převyšuje, světlo, které září trvaleji, než všechna radost z našich krátkodobých uspokojení. V naší moci je činit pokání, projevit snahu, obrátit se, ze dna (závislosti) se dostat vzhůru, ze tmy na světlo. Mnohdy musíme podstoupit cestu až na hranice vlastních možností a schopností. Říkáme “sáhl/a jsem si na dno.” Tam na nás ale kolikrát čeká nová cesta. Někdy se opravdu musíme dostat až hluboko do temnot, abychom mohli objevit velké světlo. Apoštol Pavel nás ve svém listu do Korintu nicméně ujišťuje, že nás” nepotkala zkouška nad lidské síly. Bůh je věrný…se zkouškou vám připraví i východisko.” (1 Kor 1, 13nn)

Četli jsme, že Ježíš se usadil v oblasti Zabulón a Neftalím, galilei pohanů, resp. na hranici. Galilea pohanů, hranice, kde končí světlo víry a začíná něco jiného (tma). A Ježíš tam přišel, čekal. Čekal, aby mohl uzdravovat, vytahovat ze tmy na světlo. Nabádal lid, aby činil pokání. To neznamená ani tolik, že lidé měli sklopit hlavy, pomodlit se pár modlitbiček, kát se, bít se v prsa a sypat si popel na hlavu, aby se za chvíli mohli oklepat a nerušeně pokračovat ve stejném stylu dál. Když Ježíš říkal a říká “čiňte pokání”, soustřeďme se na ono “čiňte”. To je pokyn ke změně životního stylu, to je ta cesta, kudy se lze s Boží pomocí odrazit ode dna, z temnoty do světla, přejít ze země stínu a smrti, do země světla a života, na vzduch. Tak vypadá to “být rybařen”. Někdo nás táhne v síti ke světlu, na vzduch.

Ježíš, jak čteme, povolal i oba bratry Zebedeovy. Otec Zebedeus asi nebyl rád, když mu Ježíš odloudil jeho dva syny, kteří mu pomáhali s obživou, do služeb. A oni si klidně šli a tátu nechali, aby se sám lopotil! Vymanili se z povinností i rodinných vazeb. Pravdou je, že uskutečňování Božího království není žádná selanka. Bůh si nás žádá celé, často to zasáhne do našich životů, odvede nás to ze známých kolejí, ze zaběhaných vazeb někam jinam. Však se podívejme kolem sebe, kolik z nás tu sedí se svými celými rodinami? Nikdo. Asi si to neuvědomujeme, ale i naše rodiny jsou rozděleny, my, kteří věříme a chodíme do sboru a naši blízcí, děti, vnoučata, rodiče, sourozenci, kteří k víře třeba mají jiný vztah, no a už to tady máme – trochu jako ti Zebedeovci, opouštíme každou neděli ráno své důvěrně známé prostředí domova, protože Pán nás volá a sdílíme sbor s úplně jinými lidmi, než jsou naši pokrevní příbuzní. A i když se k nim pak zase vracíme, slyšené slovo, přijímaný chléb a víno, to vše v nás (doufám) nějak pracuje, takže jsme možná stejně trochu někde jinde, než zbytek našich rodin.

Bůh nám skrze Ježíše Krista vnáší do života nemizející světlo, pravou radost, opravdovou lásku, nehasnoucí naději. Ač chyceni v jeho sítích, můžeme se volně nadechnout. Tím uzdravuje nejen nás, ale postupně celý svět. Amen!

Kázání z 2. neděle po Zjevení Páně – 16.1.2011

2.neděle po Zjevení Páně – 16.ledna 2011

Iz 49,1-7

1 Kor 1,1-9

J 1,29-42

Sanra Zálabová

Sestry a bratři, milí v Kristu,

Hospodin-Bůh si nás utváří jako své služebníky. O tom čteme v těch třech textech vybraných pro dnešní neděli. Co to namená, že jsme Boží služebníci? U Izaiáše je psáno: “Učinil má ústa ostrým mečem, skryl mě ve stínu své ruky. Udělal ze mě výborný šíp, ukryl mě ve svém toulci.” Když měl rytíř dobrý a ostrý meč, určitě bylo jeho touhou si ho co nejdřív vyzkoušet, nejlépe při příležitosti demonstrace své chrabrosti na něčím krku nebo jiné končetině. Když má indián dobře udělané šípy, vydá se na lov za kořistí. Když se Boží prorok vyznává z toho, jakou výbavu mu Hospodin poskytl – ústa ostrá jako meč a vlastnosti výborného šípu, jistě nám to nesděluje proto, abychom si uvědomili, jak mocná je naše síla nad druhými, jakými zbraněmi vládneme, jak můžeme ostatním ublížit. To zvládáme sami bez nápovědy, ani nám to nemusí prorok říkat.

Důležité je si uvědomit, že jsme svobodni k tomu (a schválně říkám a zdůrazňuji, že je to svoboda K ) užívat ústa jako meč a mířit k cíli jako šípy. A protože svoboda je možnost volby, je na nás, jak tuto možnost využijeme. Zda pozitivně – budeme mluvit rozvážně, pravdivě, moudře, upřímně, s rozvahou, pokorně (jako to asi uměli indiánští stařešinové vědomí si souvislostí) anebo negativně – plýtvat slovy, zraňovat slovy, lhát, sekat jazykem jako mečem, hlava nehlava, padni komu padni, protože “já si to přece můžu dovolit, nic se mi nestane.”

O církvích, o nás, jejích představitelích, se občas říká, že jsme navenek “nemastní-neslaní”, naposledy jsem to slyšela tento týden a vůbec to nebylo řečeno na laické půdě, ani jako vtip, ani jako urážka, ale spíš povzdechnutí do vlastních řad. Neškodilo by nám (duchovním, biskupům, církevním hodnostářům, ale i členům sborů, věřícím) aspoň občas být radikálnější, jasnější, mluvit jazykem bez kliček a mlhavých obrazů, být jako šípy, které když vystřeleny, míří k cíli a neuhýbají z dráhy. Skutečně konat skutky víry a nelavírovat, co nám to přinese nebo nepřinese. Domnívám se (a snad nevadí, že jsem je neznala), že Mistr Jan Hus byl radikální, byl jako šíp. Jan Amos Komenský, Dietrich Bonhoeffer, Martin Luther King (jehož výročí narození připadlo na včerejšek), Jan Palach (jehož památku upálení si připomínáme právě dnes). Zdá se mi, že se dnes v církvích až příliš často přešlapuje na místě, ohlížíme se, co by řekli věřící, co by řekl Bůh, ohlížíme se na ně, jako na neviditelné cenzory, co by se stalo, kdybychom začali používat ústa jako ostrý meč, a raději jsme častokrát neurčitě přijatelní pro všechny. Pak ale, jak se říká, jedeme “na půl plynu”. Tohle, bratři a sestry, není výzva k bezohlednosti. Spíš k radikalitě. Uskutečňování Božího království na zemi je spojeno s šířením lásky, porozumění, naplnění, radosti. Tyhle hodnoty se ale nedají ordinovat zhora a šířit násilím. Nedají se však ani “nechat být”, ať se šíří tak říkajíc samy bez našeho přičinění. Každý člověk má potenciál, aby z něj vycházelo jasné světlo, každý máme potenciál být solí země, být výborným Božím šípem, který míří k cíli. A v tom je ta radikalita – každým dnem se snažit být lepším člověkem. Božím služebníkem. Je psáno, že “Hospodin nás stvořil jako služebníky už v životě matky”, jaksi přirozeně si s sebou, v sobě, každý z nás neseme potenciál těmi Božími služebníky, služebníky naděje, víry, lásky, skutečně být. Písmo nám říká, jak na to a Ježíš Kristus “nás obohatil v každém poznání” (1 Kor), ukázal nám vše v praxi. A pak jsou tu také všichni naši moudří předkové, svědkové víry, osobnosti dějin, od kterých se také můžeme učit.

A jestli je v nás stále nejistota, zda tohle je ta pravá cesta, podívejme se opět do Písma, kde Izaiáš píše: “Nadarmo jsem se namáhal, svou sílu jsem vydal v nicotný přelud.” Být radikální, být jasný, být svobodným služebníkem Božím, k něčemu se jasně přihlásit – to většinou časem vede k nějaké porážce. Člověk člověku vlkem, ale i katem. Hus, Bonhoeffer, Palach, King. A další a další osudy. Snažili se něco změnit, ale nedopadli zrovna “slavně”. Izaiáš ale pokračuje hned v dalším verši: “A přece, u Hospodina je mé právo, můj výdělek u mého Boha.” My se v naší liturgii před Večeří Páně modlíme k Duchu svatému a děkujeme za všechny věrné svědky víry. Prosíme za to, abychom věrně a moudře nakládali s jejich odkazem. Přemýšlejme nad tím tedy, žijme to.

Jeden známý se mě zrovna včera ptal, jestli si myslím, že by Jan Hus, pokud by dnes žil, chtěl být členem některé (nebo naší) církve. I poté, co jsem mu vysvětlila, jak to tehdy s Husem (potažmo s naší církví) bylo, ve mě zůstává otázka nezodpovězená. Možná je to tak lepší, můžeme nad tím nadále přemýšlet a v souvislosti s tím třeba i o svém služebnictví. Kniha Zjevení říká: “Ale že jsi vlažný, a nejsi horký ani studený, nesnesu Tě v ústech.” A tak mi dovolte skončit na závěr slovy z básně Jana Zajíce, když už si dnes připomínáme lidské pochodně: “Ve jménu života/vašeho/hořím!”

Amen!

Kázání, 23. neděle po sv. Duchu: L 19,1-10

Sestry a bratři v Kristu,
v severním Dánsku, na pobřeží západně od města Skagen, se nachází pozoruhodná památka. Z písečných dun na pobřeží tu do krajiny svou bělostí svítí něco, o čem si z dálky lze chvíli myslet, že je to snad starý maják. Koneckonců, je jich tu dokola spousta. Nicméně při bližším ohledání vidíme, že je to věž kostela, „Zasypaného kostela“. Kostel sv. Vavřince tu stával více jak 400 let a místní farnost byla podle dobových pramenů docela veliká. Dalo to lidem práci kostel vystavět. Neustálé poryvy větru jej však zanášely pískem od moře, a tak farníci měli stále plné ruce práce s odklízením navátých písečných dun. Byla to jistě nezáviděníhodná činnost, která navíc byla v podstatě zbytečná, protože vítr písek vždy nafoukal zpátky. V roce 1795 padlo rozhodnutí o tom, že situace je už dále neúnosná a farnost tedy bude zrušena a kostel, až na věž, rozebrán. Tak se také stalo a každý, kdo chtěl, si mohl do svého domova odnést nějaký ten kámen či cihlu. Dnes už je to jen věž, která připomíná dávné společenství a dům Páně.
Na tuhle památku jsem si vzpomněla při četbě evangelijního textu na tuto neděli z Lukášova evangelia.

Kostely a chrámy se stavěly a staví pro slávu Boží, pro to, aby se lidé, ti před Bohem malí, nedokonalí, měli kde shromažďovat a kde nalézat útočiště a společenství, ve kterém se mohli vzájemně posílit (na tzv. obecné kněžství koneckonců pamatuje CČSH i dnes). Mám za to, že čím mohutnější, velkolepější a krásnější kostel byl, čím výše čněla jeho věž, tím více bohatství bylo třeba investovat, tím více chtěli lidé vyjádřit svou touhu po Bohu a oslavit jej, uvědomujíce si při tom svou malost a nedokonalost.
O vrchním celníkovi a velikém boháči Zacheovi čteme, že byl malého vzrůstu. Vylezl si proto na moruši u cesty, kudy měl Ježíš procházet. Z moruše měl dobrý rozhled, stejně jako když člověk vyšplhá na věž kostela, taky je odtud parádně vidět a pokud by se blížila do města vzácná návštěva, jistě bychom jí nepřehlédli. A když Ježíš došel k té moruši, vyzval Zachea, aby honem rychle slezl a šel s Ježíšem k sobě domů, neboť ten tam chtěl přenocovat. Když se Skagenští museli rozhodnout o osudu svého kostela, jako by byli voláni Bohem z věže pryč a do svých domovů, na znamení toho, že Ježíš přichází ke keždému z nás, i do toho nejzastrčenějšího domu. Vzali si tedy jako posilu každý z kostela něco s sebou, tu fortelný kámen, tu pevný trám. Se Zacheem do jeho domova přišel sám Pán Ježíš Kristus, ta největší posila, největší těšitel a náš vykupitel, v podstatě základní pilíř-kámen našich životů. My si každou neděli z kostela či sboru odnášíme domů posilu ve formě chleba a vína, těla a krve Kristovy a slyšeného slova Božího. To by měly být jedny z pilířů našich životů, jako ty kameny, které si domů vzali Dánové, jako ta návštěva, kterou si domů přivedl Zacheus. Na tom bychom měli stavět chrámy v našich srdcích, když ty kamenné kostely padnou či jsou ve třech dnech rozbořeny.
A že se farizeové pohoršovali nad tím, u koho že to Pán Ježíš chce přebývat? Možná, že si taky někdy myslíme, že některý náš bratr či některá naše sestra není hodná oné posily, protože hřeší. Ale nebuďme jako farizeové, nesuďme, abychom nebyli souzeni. Je to Ježíš Kristus, kdo si vybírá, kam půjde, ne my. My jej můžeme pouze přijmout a pohostit.

Ještě jedním směrem mě vede ten dnešní příběh. Zacheus byl vyzván, aby slezl z moruše a šel uvítat Ježíše Krista k sobě domů. Tedy aby sestoupil z výšky a otevřel dveře svého domu, svého bezpečí.

Dánové ve Skagenu byli nuceni rozebrat kostel a začít se shromažďovat jinde. Z jednoho bezpečného místa odešli na jiné. Události a okolnosti nás často nenechají v klidu, posedět, spočinout, není všechno tak, jak máme naplánováno, málokdy se můžeme zastavit „na výši“, někde, kde na nás není vidět, ale my na ostatní vidíme. Většinou někdo zavolá a my „jedeme“ dál. Nic není trvalé, to je známá věc, a tak je potřeba umět reagovat na znamení doby, na okolnosti, neulpívat a nesměřovat stále dokola energii někam, kde to nemá smysl. To je úkol jak pro jednotlivce, tak ale třeba i pro církev.

Závěr podobenství ukazuje, jak nepřesné mohou být naše soudy o druhých a jak bychom s nimi proto měli šetřit. Celníci byli jedni z nejpohrdanějších lidí v tehdejší izraelské společnosti. A čteme tu, že ti, kdo viděli Ježíše vstoupit do Zacheova domu, reptali: „On je hostem u hříšného člověka.“ Velmi rychle byli se Zacheem hotovi. Ale vždyť hned v dalším verši čteme, jak se Zacheus před Ježíšem ospravedlňuje: „Polovinu svého jmění, Pane, dávám chudým a jestliže jsem někoho ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně.“ Buď to tedy ti, co jej označili za hříšníka, nevěděli, anebo jim to nepřipadalo dost dobré. Ale měli právo ho soudit? Kdo z nich se zachoval podobně? O tom Bible nic neříká. Zato můžeme číst: „Radujme se, neboť dnes přišlo království Boží do tohoto domu!“

Radujme se, sestry a bratři, když si můžeme něco z Božího království přinést k sobě domů, radujme se, že každého z nás Bůh navštěvuje a nechme se tím proměňovat a posilovat! Amen!

Sandra Zálabová