Kázání – 4. neděle po Velikonocích

4. neděle po Velikonocích, 24.dubna 2016, NO Břevnov

J 13,31-35 “Milujte se navzájem.”

Sestry a bratři,

víme dobře, že se máme navzájem milovat! Není třeba, aby nám to někdo stále opakoval. Jenže je to těžké, protože ostatní jsou jiní než my nebo jiní, než by měli být – a hlavně jiní, než bychom je chtěli mít podle našich představ. Myslíme si, že kdyby všichni byli podle našich představ, nedělalo by nám potíže milovat je. Jenže když to tak není a nebude, co s tím?

Východisko naznačuje úryvek evangelia. Jakmile Jidáš vyšel ven, aby zradil Ježíše, mluví Ježíš o nutnosti vzájemné lásky. Místo oprávněné kritiky Jidášova jednání slyšíme něco úplně jiného – jak lze Ježíše následovat! Jak to vlastně myslí, aby nevznikaly pochybnosti, ukazuje svým jednáním. Jde ve své lásce až do krajnosti: ve službě nejen umývá nohy, ale umírá jako trpící a věrný Boží služebník za hříchy všech. Možná si řekneme: „To je ideál, to je prostě Ježíš. Já jsem někdo úplně jiný, nejsem tak dobrý/á, to já takhle nemůžu, to se mě netýká“. Ale evangelium je pro tento život, právě i pro ten náš, počítá se mnou i s vámi.

Milovat bývá problematické. Konkrétně: láska k lidem, s nimiž nemůžeme souhlasit. K těm, o kterých jsme dokonce přesvědčeni, že kazí Kristovo dílo. K těm, kteří jdou jen za svými sobeckými zájmy… A přece slyšíme: „Milujte se navzájem, jak jsem já miloval vás.“ Snad rozumíme dobře: z toho posledního slova už není úniku. Máme se milovat tak, jak nás Ježíš miloval? Milovat tedy i za cenu ztráty života, milovat až na kříž? Není to už příliš? To po nás přece Bůh nemůže chtít! Milovat navzdory pomluvám, bez pocitu křivdy a touhy po odplatě; milovat, přestože zraňující bolest nám vhání slzy do očí; milovat, přestože náš rozum říká: je to nesmysl … Asi každý z nás si tady může leccos dosadit ze svého života a svých zkušeností. Přesto zůstává otázka: Není to příliš, co po nás Ježíš žádá? Je! Na lidské poměry je to příliš, podle nás lidí je něco takového přehnané, snad i zbytečné. Navíc se to v dnešním světě nenosí. Nikdo po nás nemůže chtít, abychom svévolně ničili sami sebe, abychom si sami vybírali cestu vedoucí k sebezničení. Bůh chce po nás něco úplně jiného. Máme se pokoušet znovu a znovu o plnou, ideální lásku, o lásku na Boží úrovni uprostřed světa, který zdaleka není ideální. Bůh po nás chce, abychom na zničující moc zla ve světě neodpovídali ničením, agresí či zlobou, ale naopak. Chce po nás, abychom odpovídali něčím, co tvoří nové věci, dává nové příležitosti, je nadějí – abychom odpovídali tvůrčí láskou, která vychází z Boha.

Je nesmírně těžké zastavit boj, když už jednou začne, protože nikdo většinou nechce ustoupit, nikdo nechce prohrát. Máme v sobě časem vypěstovaný reflex na konflikt, ale nemáme toliko reflex na mír. Pokud si to dokážeme uvědomit a najít ho, tak to může doslova změnit svět.

Jedním z důvodů, proč se tak málo pokoušíme milovat, proč to neděláme, je náš strach. Ale život je příliš krátký na to, abychom se nechali trvale lapit do pasti strachu, který by měl ovládat naše chování a jednání. Všimněte si, jak Ježíš oslovuje ve chvíli svého odchodu učedníky – on jim říká “dítky”, děti! A víte proč? Protože je psáno “nebudete-li jako děti, nevejdete do Božího království.” Ježíš spojuje v souvislost to, že se máme navzájem milovat a že to jde tehdy, pokud jsme v něčem jako děti. V čem, co dělají děti? Ano, přirozeně, mají taky strach. Ale děti jsou primárně nastaveny na to, aby milovaly, jsou na to připravené, nikdo je nemusí učit, jak mají milovat, ony to prostě dělají. Děti v sobě mají primárně reflex na mír, ne na konflikt. Je to akce, která je založena na lásce a ne na strachu. Přiznejme si, je to těžké, pokud jsme v krizové situaci, jsme ve stresu, reagovat nějak tak, aby v tom byla přítomna láska. Ale to nejlepší, co můžeme v krizové situaci udělat, skutečně je být milující a ne jít do strachu, konfliktu, boje. Zní to bláznivě, ale přesně tohle žádá Ježíš po svých učednících, když se s nimi po Jidášově odchodu loučí a dává jim nové přikázání. Amen!

Kázání – 3. neděle po Velikonocích

“Lidská bytost je částí celku, kterému říkáme universum; část omezená v prostoru i čase. A přece sami sebe; naše myšlenky a pocity zažíváme jako něco, co je oddělené od zbytku světa – Optická iluze našeho vědomí. Tato iluze je pro nás vězením, uzavírá nás do osobních tužeb a náklonností k několika lidem, kteří jsou nám blízcí. Naše úloha spočívá v nevyhnutelnosti osvobodit se z toho vězení, rozšířit okruh našeho soucítění na všechno živé, na celou přírodu.”

Albert Einstein

Nikdy jsme se na dirigenta nedívali, nebylo to zapotřebí, byl tam, a my jsme to dobře věděli – prostě jsme ho cítili – on byl v našem nitru. Kolik lásky bylo mezi námi a dirigentem. Lásky, po které dnes, jak vidíte, není ani stopy. Mezi mnou a mými spoluhráči je jen nedůvěra, stojíme jeden proti druhému. Pochybnost, která ničí víru a potom přichází nedostatek úcty – závist, pohrdání a hněv, kvůli něčemu, co je už dávno ztracené a co se už nikdy neobjeví. Hrajeme spolu, ale spojuje nás jen nenávist – jako v rozbité rodině. 

Federico Fellini – Zkouška orchestru 

Kázání o 3. neděli po Vellikonocích, neděli Jubilate, 17.4.2016

text: J 10,22-30

“Jsi-li Mesiáš, řekni nám to otevřeně. Ježíš odpověděl: Řekl jsem vám to a nevěříte!”

Sestry a bratři, pokoj vám!

Ježíš Kristus stojí proti rozvášněnému davu, který ho chce kamenovat. Chtějí po něm, aby jim otevřeně řekl, zda je Mesiáš a on jim s klidem říká: “Řekl jsem vám to a nevěříte!” Oni totiž neviděli skutky, které v Ježíši konal Bůh, nerozuměli jim. Nemohli je vidět, protože v sobě neměli prostor, aby je viděli, neměli ty vědomě otevřené oči, dneska bychom řekli, že nebyli stejně naladění, na stejné vlně.

Víra stojí na skutcích, které v našich životech koná Bůh, ne na našich skutcích. My potřebujeme v sobě Bohu dát prostor, otevřít se mu, otevřít se tomu, aby v nás, skrze nás, mohl konat své skutky. Možná vám to z ní jako lekce z kurzu osobní pasivity, pobídka k tomu, abychom se sami sebe nebo své části vzdali na úkor boží přítomnosti v nás, ale tak to není, to přece ani nejde, v tom smyslu, že člověk funguje do všech stran i vůči sobě nejlépe tehdy, když je celistvý. Vzpomeňte si, jak se cítíte, když je vás tzv.” půl” a jak leccos v takovém stavu nejde dělat.

Ono je to ve skutečnosti spíš tak, že víře a Božím skutkům, Božímu působení v nás a skrze nás se otevíráme současně s tím, jak se poznáváme, jak vědomí jsme, čím víc vstupujeme do sebe, potkáváme sebe sama v různých situacích, přibližujeme se ke svému středu, jdeme do hloubky, biblicky – zajíždíme na hlubinu. Jean Yves Leloup, současný představitel mezináboženského dialogu, spirituální učitel, říká: “Čím hlouběji vstupujeme do naší samoty, tím víc objevujeme jednotu s druhými a tím víc můžeme zvnitřku nahlédnout samotný život Universa. Když nám druhý nerozumí, je to jeho právo, má k tomu svoje důvody, my to můžeme jenom respektovat. Každý z nás má ale na výběr: buď zůstat na povrchu, nechat sebou ve vztazích zmítat sem a tam, anebo vstoupit do středu kruhu, uchopit začátek své pochodně, louče. Čím víc se přiblížíme ke svému středu, ke světlu, tím víc se přiblížíme k ostatním pochodním, k ostatním lidem.” 

Možná, že vás už napadlo, kolik duchovních učitelů nabádá k tomu, abychom šli do sebe, do svého středu, jako k prameni určitého poznání. Je to práce, kterou za nás nikdo neudělá, která je ale potřebná a velmi důležitá, abychom se stávali citlivější, vědomější. Však taky máme v češtině jedno úsloví o napraveném člověku, který našel správnou cestu, říkáme, že takový člověk “šel do sebe”.

Když se podíváme na text dnešního evangelia (a on to v Písmu není jediný takový text), uvědomme si, co je markantní při tomto a mnoha jiných Ježíšových vystoupeních, při chvílích, kdy mu jde o život – totiž to, že na místě je vždy přítomen DAV lidí. Čteme, že to byl rozvášněný dav. Ale taky anonymní dav. Dav to je z psychologického hlediska obrovský fenomén. Do davu se schová leckdo. V davu nemusíte být kdovíjaká osobnost, dav dává slabému a nevědomému jedinci pocit síly a jistoty. Dav vám poskytne úkryt, bezpečí, pocit sounáležitosti, zbaví vás břemene práce na sobě, konfrontaci se sebou samým, i určité zodpovědosti.

V Bibli se často zdůrazňuje, že Bůh má schopnost promlouvat ke každému člověku zvlášť, jménem. To je naprostý opak bytí v davu, kde se lze schovat, kde nás nikdo nemusí znát jménem. To před Bohem nejde. Ale dav může ten Boží hlas přehlušit a člověk v davu zapomene na sebe, na svou božskou podstatu. Gustav Le Bon již na konci 19. století sepsal knihu Psychologie davu. V této knize popsal změny v chování jednotlivců, kteří se stanou součástí davu. Říká, že jedinci v davu se neřídí vlastním svědomím, ale dělají to, co ostatní a jsou tak mnohem snáze ovlivnitelní nějakým vůdcem. Jedinec, který je součástí davu, je podle něj o několik stádií civilizačního vývoje níže. Některé závěry z této knihy jsou již dnes možná zastaralé, něco ale zůstává a psychologie davu je dál podstatným jevem i dnešní doby.

Ježíš dav nikdy nezneužil ve svůj prospěch, ale naopak, napadá mě, že on ten dav chtěl rozrušit zpátky na jednotlivé bytosti, svébytné jednotky vědomých, uvědomělých bytostí. Ježíš promlouvá k davu klidně. Beze strachu. Muselo to být působivé. A zase, někteří rozuměli, někteří ne. Tak už to na světě chodí. Chceme-li pozorumět, potřebujeme se zklidnit, na chvíli zastavit, dát si čas, než půjdeme dál. Umožní nám tohle rozvášněný dav? Nebo nás smete s sebou? Rozhodnutí, jakou cestou a s kým se vydáme, je naše osobní odpovědnost. Amen!

2. neděle po Velikonocích – kázání

Kázání 10.4.2016 – 2. neděle po Velikonocích

Sk 9,1-20

Zj 5, 11-14

J 21, 1-19

S+B, pokoj vám!

Učedníci u Tiberiadského jezera byli osamělí a v lovu ryb se jim příliš nedařilo. Když se jim  za svítání zjevil Ježíš Kristus, tehdy už potřetí, přece jen pak nějakého úlovku docílili, 153 ryb bylo v síti. Poté, co učedníci se svým Pánem posnídali, zeptal se jich, zda jej mají rádi, zda ho chtějí následovat a dostalo se jim zasvěcení – vyslání na cestu, dostali od Ježíše úkoly, co mají dál dělat – být pastýři Ježíšových stád.

V příběhu je ukryta symbolika. Třetí zjevení Ježíšovo za svítání, v čase, kdy se rozednívá, kdy přichází po noci světlo. Trojka jako symbol Boží trojice. Společné jídlo, ryba a chléb, které jsou připraveny na ohništi od Ježíše a zároveň výzva učedníkům, aby i ze svých sítí něco k jídlu přinesli. 153 ryb, číslo 153 prý symbolizuje počet všech tehdy známých druhů ryb, tedy v přeneseném smyslu symbol toho, že učedníci mají jít za všemi národy. Ryby jsou v jedné síti, která se neprotrhla. To je symbol jednoty, toho, že všichni patříme k sobě, máme společný základ, společnou síť, tvoříme společenství.

Tenhle příběh, sestry a bratři, se dá číst jako pobídka učedníkům, aby šli do světa, pečovali o druhé, vytvářeli společenství a šířili tak evangelium. Dá se taky vykládat třeba tak, že se člověku nemusí vždy dařit, jako se nedařilo učedníkům v jejich práci při lovu na jezeře, protože sítě zůstávaly prázdné, ale tenhle nezdar vystřídala chvíle dobrého úlovku, poté, co vyslechli slova svého Pána. Když nám se nedaří, když se na chvíli zastavíme, najdeme si čas na modlitbu, dáme si odstup od nějaké těžké situace, může se nám dostat odpovědi na modlitbu, může se ukázat další cesta, po nezdaru může zase přijít úspěch. Podstatný je na evangelijním příběhu i symbol společného jídla, zasvěcení učedníků se děje při anebo po jídle, ve chvíli, kdy jsou učedníci nasyceni, základní lidská potřeba je uspokojena a člověk se může soustředit i na nějaké “vyšší” poslání. To je dobré nepodceňovat. Chtít po lidech velké činy, naplňování vyššího smyslu lze, ale s prázdným žaludkem se vyšším cílům slouží hůř.

Co bych ze symboliky příběhu dál ráda vytáhla na světlo a k vaší pozornosti, je motiv sdílení, společné jídlo, společenství kolem stolu. Vzájemná důvěra a pomoc. Ježíš pozval učedníky ke stolu, oni jej nejdřív nepoznali, ale pozvání s důvěrou přijali a ještě něco na ten stůl přinesli sami. Pak už věděli, s kým u stolu sedí. A Pán jim i pomohl, zeptal se jich, jaká je jejich motivace, základní pozice (“Miluješ mne?”) a vyslal je mezi lidi.

Důvěra mezi lidmi dnes chybí. Chybí nám vědomí, komu jsme uvěřili. Mnozí v tomhle nemají jasno a zmítají se, pole toho, kdo silněji zavolá. Věří jen sami sobě, ale neví, kdo skutečně jsou. To, že někdo někomu pomáhá, se pro jiné stává důvodem k nenávisti těch, kteří pomáhají. Naprosto mne šokoval případ útoků na rodinné centrum Kašpárek v Pardubicích tento týden, kdy ti, kteří útočili, nejenže poničili fasádu centra barvou, připomínající krev, ale navíc ředitelce rodinného centra, vystavili parte s textem, že byla oběšena za vlastizradu. Sestry a bratři, pomoc druhému v nouzi – ať je to matka samoživitelka, bezdomovec nebo uprchlík, je dnes některými našimi spoluobčany chápána jako vlastizrada? Proč měl kdosi potřebu útočit zápalnými lahvemi třeba na sociální centrum Klinika, kde se schází matky a otcové s dětmi, kde se shromažďuje materiální pomoc lidem v nouzi? Ptám se, komu tací lidé, kteří pomoc bližnímu berou jako prohřešek zasluhující ohrožení zdraví nebo až dokonce smrt, uvěřili?

Škoda, že se asi od našich politiků nedočkáme radikálního odsouzení takových činů a trvalejšího zastání lidí, kteří obětavě pomáhají, nenechávají se zastrašit podobnými nenávistnými útoky a pokračují ve vytváření společenství mezi lidmi, pomoci a budování základní lidské důvěry v dobro světa. Paní ředitelka rodinného centra Kašpárek Olga Pavlů se už vyjádřila, že bude v práci dál pokračovat, i když je to pro ní a její rodinu psychicky náročné ustát tyto otevřené projevy nenávisti, které vpravdě už nejsou klukovinami, ale regulérními trestnými činy. Jenom za poslední dva tři měsíce podobně statečně vystoupily také dvě učitelky, které kritizovaly našeho prezidenta za veřejnou podporu lži, násilí a destabilizace křehké lidské společnosti.

Myslím si, že je potřeba, abychom si v kontextu dnešního biblického příběhu o vlastně obyčejném společenství rybářů na břehu jezera a posile na cestu přímo od Ježíše Krista, který ztělesňuje bezpodmínečnou lásku, uvědomili, jak se nám v dnešní době posouvá hranice toho, co tolerujeme. V našem přesvědčení o tom, jak jsme vyspělá civilizace, vyspělý evropský národ, často tiše tolerujeme násilné činy. Stává se čím dál víc normální, když jeden člověk vyhrožuje druhému smrtí, a bohužel to slyšíme i z Hradu, místa, ke kterému bychom, obrazně řečeno, za normálních okolností měli vzhlížet nebo si ho aspoň vážit. Možná, že vnímáme, že zlo není někde za hranicemi České republiky, že se netýká jen Sýrie, Ukrajiny nebo Bruselu či Paříže, ale že je i tady, byť ve skrytější podobě. Reakce na přítomnost zla a pocit ohrožení by neměla být taková, že z našeho strachu budeme vytvářet další strach a zlo. Naopak, mělo by to posílit touhu po opravdovém společenství, dobru a lásce.

Josef Čapek v knize Psáno do mraků píše, že “nejprve je třeba míti obrazu plné srdce, aby ho pak mohly býti plné oči.” Když si pouštíme zprávy, otevíráme noviny, když se díváme kolem sebe, často náš zrak zachytí právě ty nelichotivé zprávy a obrazy, které nás mohou nějak ovládnout, ovlivnit naši náladu, pocity, slova a činy. Proto je potřeba mít v srdci jasno, komu jsme uvěřili, komu a čemu sloužíme (když se Ježíš ptá: “Miluješ mne?”). Láska v srdci umí vytvářet dobré obrazy a představy a pomáhá zahnat ty představy zlé. Když Ježíš říká “blahoslavení, kteří neviděli, a přesto uvěřili” můžeme si to vyložit také tak, že i když jsme na vlastní oči neviděli “ráj”, dlouhodobě dobře fungující ohleduplnou, toleratní a láskyplnou společnost, můžeme toho obrazu mít plné oči, ale musíme pro něj taky beze strachu přiložit ruce k dílu, musíme do té práce dát i srdce. Amen!

 

5. neděle postní – Modlitba v Getsemane, kázání

5. neděle postní – 13.3.2016, Břevnov

text: Mk 14,35-41 Modlitba v Getsemane

Sestry a bratři,

pokoj vám!

Slovo “bděte” je víceméně poslední slovo, které Ježíš za svého života říká apoštolům. Bděte a modlete se. Slyšíme ho několikrát, protože je to hodně důležité sdělení. Možná, že to “nejlepší”, nejdůležitější, proto si ho Ježíš nechal na konec. Slyšíme, spolu s apoštoly, výzvu “bděte!” a s velikým porozuměním zároveň od Ježíše slyšíme také slova: “Ještě spíte a odpočíváte? Už přišla ta hodina.”

Co tím myslí, když říká “ta hodina”? Sestry a bratři, “ta hodina” je hodina naší proměny. Ježíš nás zve k následování. Nám to obrácení ale většinou hodně dlouho trvá. Ten klíčový okamžik je tu symbolicky nazvaný “hodina”, ale daleko víc jde o moment “teď a tady”, o to, co je “přítomné”. Přítomný okamžik. Přítomnost, neboli parousia, plnost. K tomu se má posunout naše pozornost, v tomto smyslu máme být bdělí, máme přestat spát a odpočívat.  Protože přece chceme žít život v plnosti. Pravda, naše představa plnosti se od té, co nám nabízí Bůh, dozajista liší.

Bdělost je cestou k Bohu, bdělost ve smyslu být tady a teď, v přítomném okamžiku. Bdělost je cestou k trvalému štěstí, spokojenost, k naplnění smyslu života. Pro poznání Boha, pro započetí cesty, neexistuje lepší místo, dokonalejší podmínky, ani čas, než tady a teď. Nemusíme být na určitém místě, ani být zcela dokonalí, abychom mohli zakusit Boží plnost, protože Bůh se dává a zpřítomňuje neustále, v každém okamžiku a je tu přítomný pro ty, kteří v daném okamžiku vědí, jak být přítomní, jak být tady a teď.

Ve většině náboženství se můžeme setkat s očekáváním, že k Bohu lze dojít tím, že najdeme ta správná duchovní místa, správné rituály, vhodná slova. Odejdeme nebo odjedeme někam pryč, někam mimo náš každodenní život, a tam najdeme to “něco”, klid, lásku, smíření, pokoj duše, Boha. A už nám to zůstane. Mnoho spirituálních kurzů v dnešní době je založeno na takovém principu, nabídce toho “správného” rituálu anebo místa či učitele k dosažení jednoty s Bohem. Vychází se z předpokladu, že pokud se staneme posluchači těch správných odpovědí, bude nás Bůh mít rád, začne se nám v životě dařit, dojdeme uspokojení, klidu a míru, zlepšíme si vztahy a celkově se budeme mít lépe. Nezavrhuju to. Jistě je to určitá cesta. Většinou se ukáže, že ale není trvalá, že stejně něco ještě chybí. Navíc, a to je velmi důležité, dle poselství Bible Bůh vůbec nečiní osobní proměnu závislou na naší chytrosti, schopnosti či možnosti najít si ty správné učitele, zajistit si podmínky, navštívit vhodná místa k transformaci. Víra v Boha, bdělost, jakou po nás chce Ježíš, cesta křesťanské spirituality – to vše staví na hodnotě, o které se píše například v prvních osmi blahoslavenstvích. Tou hodnotou, tím darem, je POKORA. Tou všechno začíná.

Richard Rohr říká, že “jednou z velkých myšlenek biblického zjevení je skutečnost, že Bůh se projevuje v tom, co je obyčejné, všední, běžné, projevuje se v onom “teď”. To je opak představy, že Bůh straní pouze tomu, co je čisté, duchovní, co je ideální nebo co se řídí správnou myšlenkou. Genialita biblického zjevení spočívá v tom, že nám říká, že k Bohu lze přijít prostřednictvím toho, co je. Bible nás svými podobenstvými vlastně odvádí od posvátných míst /proto musel zaniknout chrám/, posvátných skutků /proto musel být relativizován zákon/ nebo věroučných systémů /proto si Ježíš v tomto směru nekladl žádné předběžné podmínky/ a vede nás k samotnému času jako k času posvátnému. Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa, je poslední verš Matoušova evangelia.” (R. Rohr: Skryté věci)

Ježíšova výzva, abychom bděli, nám může připadat těžko uchopitelná. Bdělost si možná spojujeme se stavem, kdy jsme vzhůru, kdy nespíme. A tak si možná říkáte, co byste tedy vlastně měli ještě dělat? Být bdělý, to vypadá jednoduše. Jenže není. Bdělost v Ježíšově slovníku asi daleko spíš znamená totéž, co mysl začátečníka – zvědavost dítěte. Mysl začátečníka je totéž, jako stále obnovovaná bezprostřednost. Což je přesně to, co umí děti, ale dospělí to velmi rádi zapomínají nebo si to jednoduše, vzhledem ke svému statutu a postavení, nedovolí.

V 21. století máme stále více informací, získáváme víc a víc přesvědčivých odpovědí na otázky, které byly ještě nedávno nezodpověditelné, ale potřebujeme dnes v daleko větší míře zažívat také úžas, tenhle svět pořebuje lidi, kteří byli proměněni, ne jen ty, kteří znají odpovědi a umí je ve správný čas vyslovit. Pokora, o které jsem mluvila na začátku, jde s úžasem ruku v ruce. Rumunský dramatik Eugene Ionesco řekl: “Přílišné vysvětlování nás odděluje od úžasu.” Bible, bohatá sbírka knih, písní a dopisů, je tu od toho, aby vyvolala úžas a touhu přijmout pozvání k proměně našeho pohledu na život, na svět. Není tu od toho, aby nám, ústy kazatelů řekla, co si máme a nemáme myslet a co máme a nemáme dělat. Ochota nechat se slovy Bible vést nás otevírá nové zkušenosti, a tou je vlastní, osobní zkušenost vnitřní proměny. Ta začíná, sestry a bratři, teď a tady. Proto bděte, protože přišla ta hodina! Amen.

Kázání: J 14,1-6 3. neděle po Zjevení – 24. ledna ’16

Kázání – 3.neděle po Zjevení – 24.1.2016, Břevnov

J 14,1-6

„Ježíš nevolá k novému náboženství, ale k životu.“

Dietrich Bonhoeffer

S+B, pokoj vám!

Filosof Emanuel Rádl říkal, že když se v životě mezi sebou hádáme o to, kdo má pravdu, můžeme tuto otázku otočit a zeptat se, zda pravda má nás, zda jsme v pravdě, protože jí neustanovujeme, ale rodíme se do ní. Pravda není ani systém, ani příběh, ale je to osoba. Když si tohle uvědomíme, obrovsky nás to může posunout na cestě poznání, může nás to otevřít úplně jiné rovině prožívání života, opravdovému životu, žití, a ne jen přežívání, mrhání drahocenným časem.

Četli jsme v Janově evangeliu, jak Kristus říká: “Já jsem cesta, pravda a život.” To je něco velmi praktického pro opravdový, hluboký, duchovní život. Pravda je někdo. Z toho plyne, že nikdy nemůžeme být majiteli pravdy, těmi, kdo “mají pravdu”, ale vždycky můžeme být maximálně jejími pokornými služebníky, její vědomou součástí. Ježíš Kristus je pravda, je cesta a je život. A na nás je, zda si s ním chceme budovat vztah, a tím vlastně zažívat cestu, pravdu a život.

Vztah je něco, co vzniká na základě sebe-vědomí, důvěry, touhy po poznání, lidské potřeby přesahu, vztah se s postupem času vyvíjí a různě mění, prohlubuje. Vztah je živá interakce, vzájemnost, je to vztahování se jedné entity k druhé, jedné bytosti ke druhé, akce a reakce, dialog. Tvoříme vztah, vycházíme ze sebe, vztahujeme se k něčemu, někomu, dostává se nám odpovědi, reakce, vztah nás samé proměňuje.

Na začátku naší víry stojí nutnost vytvořit si vztah s Bohem, s Ježíšem Kristem, s Duchem svatým. To, že jsme uvěřili, je začátek cesty, po které pak jdeme dál a dál. A náš vztak k Bohu se vyvíjí, rozvíjí, prohlubuje, stejně jako my sami. Je proměnný. Filosof Karl Popper říkal, že “kdyby Bůh chtěl mít ve světě všechno od počátku, byl by stvořil vesmír bez schopnosti měnit se, bez organismů, evoluce a bez zážitků lidí ze změn. Bůh ale, zdá se, měl na mysli životaschopný vesmír plný neočekávaných událostí, který je mnohem zajímavější, než vesmír mrtvý.”

Bůh stvořil svět a nám dal svobodu, jak budeme žít, jak se budeme chovat, co budeme dělat. Musel to být krásný okamžik, když se na Zemi poprvé člověk rozhlédl, vydal nějaký zvuk, bylo slyšet smích, pláč. Když člověk začal zkoumat svoje okolí, přicházet na jednotlivé zákonitosti a souvislosti, formulovat první slova, myšlenky. Moment, kdy si člověk prvně uvědomil sebe samého, pocítil touhu i to, že život má nějaký přesah, že lze mít něco víc, než jen honbu za teplem, jídlem a vlastním pohodlím.

Ježíš Kristus pak přišel na Zemi, aby nás poučil o tom, že život, který jsme dostali, je úžasný dar, že může být bohatý, různorodý, hluboký, takový, jaký si jej dovolíme prožít. Chtěl nás poučit i tom, že bezbřehá svoboda má své limity, svá úskalí a že před každým z nás leží náš čas života především jako tvořivý úkol, jako výzva, abychom čas nám daný smysluplně využili a nepromarnili. Ježíš lidi učil, a učí i nás, že život nestačí mít, ale že je potřeba jej tvořit, rozvíjet, že životu je potřeba sloužit, patřit, ponořit se do něj.

Dietrich Bonhoeffer k tomu říká: “Ježíš nevolá k novému náboženství, ale k životu.”  Náboženství je svým způsobem neměnné, soubor pravidel, daných dogmat prověřených časem, která se můžeme naučit, ale to nestačí, protože pak je potřeba podle nich žít, tvořit každý den nově. Jako ve vztahu. Něco je dané, ale pak je to i na nás, na naší schopnosti tvořit, prožívat. K něčemu, někomu se hlásit, být součástí něčeho či nečího života. Tvořit pár, což se děje tehdy, když jsme schopni pocítit k druhému člověku lásku. A láska není něco, co máme, vlastníme, není to neměnná entita, věc, kterou si někam schováme a ona tam je, naopak, pro lásku se rozhodujeme každý den nově, žijeme jí, tvoříme. Úplně stejně je potřeba, abychom se naučili vnímat život. Život je projevem lásky. Lásku jsme nevymysleli, ta tu byla, ta je věčná, byla na počátku, když Bůh stvořil svět. On, Bůh, je láska. Tohle poznání nám ozřejmil svým životem i svojí obětí za lidi Ježíš Kristus. Chtěl, aby lidé už nežili v temnotě nevědomosti, v určité pasivitě, ale aby vyšli, za světlem, za láskou. Aby se vydali na cestu životem. Proto Ježíš říká, “jsem pravda, cesta a život.” Všechny ty tři kvality spolu totiž bezpodmínečně souvisí.

V Janově evangeliu, když zní tato slova, tak je to v situaci, kdy se Ježíš loučí se svými učedníky. Předpovídá, že zemře a vstane z mrtvých. Na to, jak velikou vizi Ježíš v tu chvíli svým učedníkům sděluje, je to těžká situce, protože oni se v tu chvílí už asi cítí být opouštěni. A takový pocit můžeme mít i my lidé dnes. Sice žijeme většinou ve vztazích, v rodinách, ale když vám tu říkám o tom, že Kristus je cesta, pravda a život a že se máme učit žít s ním ve vztahu, prohloubit skrze toto poznání náš život, naše pozemské vztahy, tak je to docela těžký úkol, když on, hlavní partner, tu zdánlivě není.

V Bibli máme proto postavu Tomáše, Tomáš vlastně řešil to stejné. Myslel si, že nezná cestu, že neví, jak na to, jak má žít, aby naplnil to, co něm Ježíš chce. Že nezná cestu ani cíl. Ukazuje svojí velkou lidskou bezradnost před božími zaslíbeními, neví, jak má být partnerem ve vztahu s pravdou, cestou a životem. Co je důležité si v tuhle chvíli uvědomit, je, že Tomáš SE PTÁ. To, že se ptá, je obrovsky důležité, to je začátek. Ptá se a tedy přemýšlí, je nějakým způsobem vyburcován k otázce, a tedy i k hledání odpovědi. A Ježíš mu jasně říká: Já jsem ta cesta, pravda i život. Na naše lidské pochyby odpovídá Kristovo jasné a vlastně jednoduché slovo. Cesta, pravda, život.

Neměli bychom zapomínat, že jedno bez druhého nefunguje. Pouze v lidských rukou se totiž i nejvznešenější cíl, nejhorlivější snaha, může stát nevěrohodnou, pokud, jak jsem o tom mluvila na začátku, považujeme sami sebe za poslední článek pravdy, cesty či života. Pokud neznáme cíl. Velké myšlenky byly v historii často zneužity, v jejich jménu se páchaly špatné věci. Vždy je třeba, abychom měli na paměti, že pravda, cesta i život je Kristus, a my tedy máme žít ve vztahu k němu a s ním, my jej následujeme ve své lidské svobodě, jsme povoláni k následování.  Amen!

 

 

Kázání 25.12.2015 – Boží hod vánoční

Kázání – Boží hod vánoční – 25.12.2015

Sandra Silná

texty: Iz 52,7-10 / Žd 1,1-6 / J 1,1-14

Sestry a bratři, pokoj vám!

Když čteme 52. kapitolu knihy proroka Izaiáše, je to docela síla. Už ten nadpis “Konec poroby” a zaslíbení lepších časů. To je téma, které máme “na talíři” často. Je to takový náš evergreen, motor, perpetuum mobile, chceme se mít líp, zažít ještě lepší časy, než máme teď. I když se máme dobře a třeba za to umíme i poděkovat, stejně možná v skrytu duše toužíme ještě po něčem novém, dalším, lepším, po něčem, co neznáme a co nás možná udělá ještě šťastnějšími, než jsme teď. V nějakém směru na sobě možná každý cítíme nějaký druh poroby – něčeho, co nás svazuje, omezuje. Nakonec nás může svazovat i to samotné věčné chtění něčeho nového, dalšího. S tím logicky spjatou touhu po osvobození se má lidstvo v sobě odnepaměti, je to vlastně lidsky přirozené – směřovat kupředu, za světlem, dál, výš, záleží, co máme kdo v sobě nastavené za “mety”, co nás motivuje a žene kupředu, kde si pro sebe hledáme to světlo, které nás živí, kde a v čem vidíme to osvobození. Ty motivace, cíle, mety se mohou člověk od člověka lišit a taky, že se liší. Ono taky dost záleží na tom, jestli si uvědomujeme, že konec poroby je rébus, k jehož vyřešení klíč nalezneme uvnitř sebe. Moravský básník Jan Skácel konec poroby a tajemství Vánoc (což, ač se to nezdá, je jedno a totéž) krásně shrnul v jedné své básni právě na motivy veršů Janova evangelia, které jsme dnes slyšeli. Vy tu báseň ale možná budete znát spíš v hudební úpravě Hradišťanu: “Pozdraveno budiž světlo, světlo ve tmě svítí, tma je nepohltí, to světlo osvěcuje každého člověka.”

Koncem poroby se myslí lepší časy ve smyslu duchovního osvobození, obrození, naděje na život v plnosti. Konec poroby se odvíjí od duchovního poznání, prožitku toho, že se naplní slovo, splní se daný slib, že přichází ten, který ohlašuje pokoj, říká “tu jsem”, přináší dobré poselství a spásu. A to je tajemství Vánoc. Přichází světlo, které osvěcuje každého člověka. Ne každý tohle ovšem vnímá, někdo nechce, někoho ani nenapadne, že by se o to mohl pokusit. Jsou i tací, kteří vnímají, ale hledají i jiná světla.

Během Vánoc oslavujeme Ježíšův příchod, narození. Zrození světla. Věříme, že bylo, je a bude. “To světlo ve tmě svítí, tma je nepohltí.” Tím, že jsme uvěřili, máme zároveň svobodu – můžeme se osvobodit od těch falešných motivací, očekávání, honby za něčím, co ve skutečnosti naší porobu neukončí, ale prodlouží.

Mě na všech těch třech textech vždycky první praští do očí to, jak moc je tam patrné, že SLOVO něco znamená. Že slovo má váhu. Že to není od Jana, Pavla či proroků jenom nějaké boha-pusté žvanění o tom, že skončí poroba a “ano, bude líp!”. Že to nejsou prázdné populistické sliby, slovní vata, výkřiky na prázdno, slova a sliby, které si pak ještě 3x musíte potvrdit v SMSce nebo mailu, jestli skutečně platí, anebo je sepsat do nějaké právně ošetřené smlouvy, ale že to, co čteme, je záznamem životního přesvědčení, žitého poslání, sdílené zkušenosti, hlubokého duchovního poznání. Je to slovo, na které se můžeme spolehnout. Slib, kterému můžeme věřit rovnou napoprvé.

O Janovi čteme, že měl vydat svědectví o tom světle – slovu, které se stalo tělem. Jan tak učinil. Byl natolik přesvědčivý, že si o něm mnozí mysleli, že tím Mesiášem by mohl být on. To je tak, když někdo žije podle toho, co hlásá, že na ostatní působí jako magnet, vzor, jako někdo, za kým mají lidi tendenci jít, následovat ho/jí. Jan, ač mistr slova, toho ovšem nezneužil. Směroval lidi k Ježíši, slovu, které se stalo tělem. K pravému Mesiáši. Všechna čest takovým, kteří dosáhli určitého poznání, kteří vládnou slovem a zároveň toho nezneužívají ve svůj prospěch, ale doprovázejí ostatní ke stejnému poznání, k pravému světlu, ke skutečnému konci poroby. Požehnané Vánoce vám všem!

Meditace při ekumenické bohoslužbě na Bílé Hoře 8.11.2015

 

Žalm 18, 25 – 37— duchovní zamyšlení k ekumenické bohoslužbě na Bílé Hoře 8.11.2015

Sandra Silná

Ž 18, 25 – 37:

Podle mé spravedlnosti mě Hospodin odměňoval, podle čistoty mých rukou, tak jak jevila se jemu. Ty věrnému osvědčuješ věrnost, muži dokonalému svou dokonalost, ryzímu svou ryzost osvědčuješ, s neupřímným se však pouštíš do zápasu. Ty lid ponížený zachraňuješ, ale povýšené nutíš sklopit oči. Ty mi rozsvěcuješ světlo, Hospodine. Můj Bůh září do mých temnot. S tebou proběhnu i nepřátelskou vřavou, se svým Bohem zdolám hradbu, s Bohem, jehož cesta je tak dokonalá! To, co řekne Hospodin, je protříbené. On je štítem všech, kteří se k němu utíkají. Kdo je Bůh krom Hospodina, kdo je skála, ne-li Bůh náš! Bůh, který mě opásává statečností a mou cestu činí dokonalou, ten dává mým nohám hbitost laně, na mých posvátných návrších mi dopřává stanout, učí bojovat mé ruce a mé paže napnout bronzový luk. Podal jsi mi štít své spásy, tvoje pravice mě podepírá, tvá mírnost mé síly rozmnožila. Dals volnost mým krokům, nohy se mi nepodvrtnou.

Read More …

Kázání: 2. neděle po Zjevení: “Mysli globálně, jednej lokálně!”

Kázání: 2. neděle po Zjevení: “Mysli globálně, jednej lokálně!”
1 Sam 3,3b-10.19. 1 Kor 6,12-20. J 1,43-51 / p: 14, 174, 35
Sandra Silná

S+B,

“Samuel ležel v Hospodinově chrámě, kde byla Boží schrána. Hospodin zavolal na Samuela”, čteme. Zastihli jsme chlapce Samuela, společně s jeho učitelem a knězem Elím, ve chvíli odpočinku. Hospodin na něj zavolal, ale Samuel nevěděl, kdo ho volá, myslel si, že je to jeho učitel. Až napotřetí Elímu došlo, co se děje, a tak Samuelovi poradil, co má udělat, až jej Hospodin zase zavolá. Samuel poslechl a jak čteme: “…vyrůstal a Hospodin byl s ním a nedopustil, aby některé z jeho slov padlo na zem.”

Důležité je všimnout si, co má Samuel na Hospodinovo volání odpovědět. „Mluv, tvůj služebník slyší.“ Abychom mohli ve svém životě slyšet Boží hlas, musíme umět naslouchat. Musíme chtít slyšet.
Ty tři texty, tak, jak je máme poskládány za sebou, jakoby kopírovaly určité životní fáze – první text by mohl být o dětství, kdy se učíme, pozorně nasloucháme, stejně jako chlapec Samuel naslouchal Hospodinovu slovu, když jej Hospodin zavolal.

Druhý text začíná slovy: “Všechno je mi dovoleno.” Kdo prošel bouřlivějším obdobím dospívání, bouřlivým mládím, možná žil se stejným pocitem – všechno je mi dovoleno, patří mi svět. Někomu tenhle pocit přetrvá ještě dávno poté, co puberta skončila, možná i celý život někteří z nás prožijí tak, jako by vše bylo dovoleno. Text ovšem pokračuje dál: “..ale ničím se nedám zotročit.” Velmi důležitá poznámka, ke které se ještě vrátím!

No a ve třetím čtení, úryvku z evangelia, přichází možná zmoudření, rozhodně ale rozvaha – Natanael se podivuje, co může z Nazareta vzejít dobrého, rozvažuje situaci, když mu Filip vypráví, že se naplnilo proroctví, a poměřuje slyšené se svými znalostmi, které o Nazaretu už má. Přece ale nakonec stačí málo k tomu, aby vyznal, že Ježíš je Syn Boží. Nezáleží na tom, co dosud viděl, slyšel a prožil, nemá to vliv na to, zda a jak uvěří v Krista, jak u něj dojde k obrácení.

Natanael a Samuel, když se nad tím zamyslíme, se vlastně chovají docela podobně. Reagují na oslovení samotným Bohem, naslouchají a to osobní oslovení se vlamuje do jejich dosavadního života a přináší novou zkušenost, nový směr jejich životní cesty.

Bratři a sestry, pamatujete si, jaké to bylo, když vás prvně oslovil Bůh? Víte a pamatujete si, kdy a jak, na základě čeho jste uvěřili? Minulou neděli, když jsme si připomínali slavnostními bohoslužbami 92. výročí zrodu Církve českosloveské husitské, kázal proděkan HTF UK, bratr Vogel, na podobné téma. Zmiňoval svou zkušenost, kdy se s ostatními studenty na jedné z přednášek bavili o tom, jak kdo uvěřil. Někdo uvěřil tak, že mu jiný vyprávěl o tom, jak uvěřil, někdo věřil v Boha takříkajíc odjakživa, další uvěřil během bohoslužeb, po hlubokém kázání, někdo si přečetl kus Bible a prostě se mu to líbilo a věří tomu, že to tak bylo…Každý z nás k víře přišel jinak, protože každý z nás jsme jiný, každý z nás jsme originál a jako takové nás individuálně oslovuje a volá Bůh – osobně, jménem, lokálně. Ale co by zbylo z osobní víry, kdybychom jí neměli s kým sdílet? Vnitřní prožitek bez vnějšího přesahu. Ježíš vyzval Filipa, aby ho následoval a Filip zase vyhledal právě Natanaela. A tak to šlo dál a dál. I my, každý jak tu jsme, jsme Kristovými učedníky vyslanými do světa, abychom slovy a skutky svědčili o své víře. Jsme lokálními učedníky s globálním přesahem. Znáte to, jak se říká: “Mysli globálně, jednej lokálně.” Nemusíme jako středověcí misionáři putovat na druhý konec světa, stačí tady na Břevnově být vidět. Osobně bych si přála, aby se tohle heslo – myslí globálně, jednej lokálně – stalo naším mottem pro letošní rok a také, aby se rozšířilo v hojné míře do praktického života, nejen v oblasti víry.

Slíbila jsem vám na začátku, že se ještě vrátím k textu apoštola Pavla z 1.listu Korintským: “Všechno je mi dovoleno, ano, ale ne všechno mi prospívá. Všechno je mi dovoleno, ano, ale ničím se nedám zotročit.” Člověk je tvor zvídavý a asi těžko přesně definovat, před čím se jeho činnost zastaví, před čím má člověk, neřku-li lidstvo, respekt. U každého člověka je ta hranice jinde, ale kdybychom tuto otázku zobecnili na lidstvo a prozkoumali ji pod úhlem minulosti, tak si myslím, že můžeme směle konstatovat, že se lidstvo jako celek asi nezastaví před ničím. Jako kdyby skutečně všechno bylo dovoleno. A až možná pozdě si, ať už jednotlivci či různé více či méně izolované skupiny lidí, uvědomujeme, že také ne všechno nám prospívá. Stáváme se čím dál tím víc nesvobodní ve své bezbřehé svobodě, která nás zdánlivě nutí pokračovat dál a dál.

Biblické texty, které jsme dnes slyšeli, nás vyzývají k tomu, abychom se zastavili a naslouchali tomu, co má smysl, tomu, co je pravdivé a skutečně nám prospívá. Bůh k nám mluví v tichu, skrze krásu, prostřednictvím druhých lidí. Potřebuje nás jako služebníky, kteří říkají: “Mluv, tvůj služebník slyší.”

Sestry a bratři, ptala jsem se, zda se pamatujete, kdy a za jakých okolností k vám Bůh prvně promluvil, kdy a jak jste uvěřili. Tak se vás nakonec ještě ptám, kdy k vám Bůh promluvil naposledy?

Modleme se: Vykupiteli náš, děkujeme ti za všechny dary, které nám dáváš. Dej, abychom tě lépe poznali, hlouběji milovali a den za dnem opravdověji následovali! Osviť nás, Bože, svým svatým Duchem, ať slyšíme slova Ježíše Krista, našeho Pána.

Amen.

Kázání: 1.neděle po Zjevení

Kázání: 1.neděle po Zjevení
Nu 13, 25-33. 1 Kor 1,22-31
Sandra Silná

B+S,

ve středu dnešní promluvy vidíme postavu Káleba, náčelníka Izraelců, muže z Judova pokolení, kterého Mojžíš poslal, aby spolu s ostatními prozkoumal tehdy neznámou kenaanskou zemi. Káleb se spolu s ostatními vrací, on jediný s chutí vydat se do nových končin, ale ostatní muži jsou plní skepse a nedůvěry v kenaanskou krajinu – ano, viděli sice zemi, která oplývá mlékem, medem a ovocem, ale zároveň se bojí jejích obyvatel, zvyklostí a schopností. Káleb bouřící se lid uklidňuje, ale ti na něj nedají a propadají zoufalství. Raději by zemřeli, než by si uchovali víru, že právě toto je Hospodinova cesta – vydat se do neznámé země, překonat malomyslnost a obavy.

Kálebův příběh může být inspirací pro dnešní církev, která opět po několika stech letech zažívá život na okraji společnosti, která, stejně jako Káleb, stojí na prahu neznámého teritoria, kterým současná neoliberální Evropa pro církev a její hodnoty do jisté míry je. Církev se učí být v Evropě minoritou a hledá nové cesty, jak oslovit lidi, jak být přirozenou součástí společnosti 20. a 21. století. Minulost nám, církvím, nastavila zrcadlo a odkryla mnohá naše morální selhání. Selháváme často i v současnosti. Tato skutečnost, spolu s postupujícím technologickým rozvojem a s emancipací lidstva, dostává církev na kolena, do pozice, kdy se musíme zároveň vyrovnávat se svou minulostí a zároveň se pokusit jít stále dál, kupředu.

O Kálebovi je v BIbli psáno, že “byl jiného ducha”. Přinášel zcela jinou perspektivu, než jakou měla většina lidí kolem něj a to i přes vysokou cenu, kterou mohl osobně zaplatit. Prošel si zkušeností historického selhání, bloudění, vymření celé generace svých současníků, kteří nedošli svého cíle, ale také vstupu do zaslíbené země a naplnění svého osobního zaslíbení, které od Hospodina dostal. Církev v České republice, ale i v Evropě potřebuje nové Káleby, mladé i staré, kteří se nebojí a kteří jsou ochotní jít dál. Kteří jsou ale také schopni otevřeně přiznat, pokud udělají nějakou chybu. Je to známá věc, že chybami se učíme. Mnohdy nás ale naše chyby paralyzují, přemůže nás skepse, že když jsme jednou nebo víckrát chybovali, že náprava už není možná. A tak zůstaneme stát na místě, pasivně nevěřící, že by se ještě něco mohlo změnit k lepšímu. Stejně tak si stýskali Izraelci: “Zdálo se nám, že jsme nepatrní jako kobylky, vskutku jsme v očích Anákovců byli takoví.” (Nu, 13, 33)

S+B, i my, když se rozhlédneme kolem sebe, bychom si mohli říct: “Ano, jsme nepatrní jako kobylky. Schází se nás tu deset dvacet, v ostatních sborech, ba církvích, to není o moc lepší.” V očích těch, co v církvi nejsou, protože v ní být nechtějí, jsme možná taková trochu obskurní společnost. Apoštol Pavel už ve své době psal, že co je světu bláznovstvím, to vyvolil Bůh. To, co my, kteří se ke Kristu hlásíme, chceme, není nadvláda nad světem – ta, jak věříme, náleží Bohu, ne člověku. Nechceme, aby křesťanství převálcovalo vše ostatní. Ale nechceme ani uctívat svojí malost a bezmocnost, zastavit se před obry s nevírou v naše schopnosti. My se přece snažíme o to, abychom každý, jak tu či jinde jsme, ve svém životě našli Boha – sílu, která nám dá prožít život “dle jiného ducha”, sílu, která nám bude trvalou oporou a díky které prožijeme život v plnosti. Zkoušíme dnes a denně zaslechnout ten tichý hlas, který nás zve na cestu ukřižovaného Krista. Snažíme se tuto osobní zkušenost dávat i dál – aby Boží království na světě rostlo.

To, co roste a nabývá moci ve světě, novodobý Herodes, je jiné povahy. Korupce, násilí, nedůvěra mezi lidmi, chudoba, adorace kultu bohatství, krásy a prosperity. Kdo tomu nevěří, kdo se nepodrobuje Herodovi dnešní doby, se stává tak trochu bláznem v očích světa. Kobylkou, která se staví vůči obrovi. A přitom stačí relativně málo a všechno může být jinak. Pravda, nemůžeme uprchnout někam do bezpečí, jako to udělal Josef a Marií a malých Ježíšem, aby se před Herodem zachránili. Ono není totiž moc kam. Ale můžeme se zachránit tím, že si uvedomíme svou cenu, svou sílu, svou lidskou velikost. Že budeme “jiného ducha” tak, jako Káleb.

Ráda bych vám teď přečetla text, který se mi dostal nedávno do rukou – jedná se o studii zdravotní sestry, paní Bonnie Ware, která doprovází umírající. Udělala úžasnou věc, když sepsala seznam pěti věcí, kterých lidé nejčastěji na konci života litují. A sepsala ho proto, abychom si, ještě daleko dříve, než na smrtelné posteli, uvědomili, co je důležité, co třeba také znamená ono „být jiného ducha“.

Čeho lidé nejvíce litují na smrtelné posteli?

…paní Bonnie Ware, sestra, která léta pracovala s umírajícími, zveřejnila svůj seznam hlavních 5 lítostí, které lidé vyjadřují na smrtelné posteli

1. Kéž bych měl odvahu žít vůči sobě pravdivý život, nikoliv život, který ode mne očekávali ostatní.
To bylo nejběžnější zalitování. Když lidé zjistí, že je jejich život téměř u konce a ohlíží se zpět, je snadné vidět, kolik snů nebylo naplněno. Většina lidí si nesplnila ani polovinu snů a musela zemřít ve vědomí, že to bylo kvůli volbám, které učinili nebo neučinili.

Je velmi důležité pokusit se splnit si během času aspoň nějaké sny. Ve chvíli, kdy přijdete o své zdraví, je příliš pozdě. Zdraví přináší svobodu, kterou si jen nemnozí uvědomují, dokud o ni nepřijdou.

2. Kéž bych nepracoval tak těžce.
To vycházelo z každého muže, kterého jsem ošetřovala. Prošvihli dětství svých potomků a společnost svých partnerů. I ženy toho litovaly. Ale protože většina z nich pocházela ze starší generace, nebyla většina z nich živitelkami rodin. Všichni muži, o které jsem pečovala, hluboce litovali, že strávili tak velkou část svého života v pracovním mlýnku.

Zjednodušením svého životního stylu a vědomými volbami je možné, abyste nepotřebovali tak velký příjem, který si myslíte, že potřebujete. A vytvořením většího prostoru ve svém životě se stanete šťastnějším a otevřenějším novým příležitostem, které lépe vyhovují vašemu novému životnímu stylu.

3. Kéž bych měl odvahu vyjádřit své pocity.
Mnoho lidí potlačovalo své pocity, aby udrželi krok s ostatními. V důsledku toho měli průměrnou existenci a nikdy se nestali těmi, kterými byli opravdu schopni se stát. v důsledku toho dostali mnoho nemocí souvisejících se zahořklostí a lítostí.

Nemůžeme kontrolovat své reakce na ostatní. Nicméně ačkoliv lidé mohou zpočátku reagovat, když změníte způsob a mluvíte upřímně, nakonec to vztah přivede na zcela novou a zdravější úroveň. Buď to, nebo nezdravé vztahy vypusťte ze svého života. Získáte v každém případě.

4. Kéž bych zůstal v kontaktu se svými přáteli.
Často skutečně nedoceňovali skutečnou prospěšnost starých přátel, až do svých posledních dnů, a nebylo vždy možné je najít- někteří byli svými životy tak pohlceni, že nechali za ty roky dobré přátelství vyhasnout. Bylo spousta lítosti ohledně toho, že přátelství nevěnovali čas a úsilí, které si zasluhovalo. Všem chybí jejich přátelé, když umírají.

Je běžné, že každý s náročným životním stylem nechává přátelství uvadnout. Ale když čelíte své blížící se smrti, fyzické podrobnosti života odpadají. Lidé si chtějí dát své finanční záležitosti do pořádku, je-li to možné. Ale nejsou to peníze nebo statut, co pro ně má skutečný význam. Chtějí dát věci do pořádku ve prospěch těch, které mají rádi. Obvykle jsou však příliš nemocní a unavení, aby mohli tento úkol zvládnout. Vše se nakonec smrskává na lásku a vztahy. To je vše, co v posledních týdnech zůstane, láska a vztahy.

5. Kéž bych si dovolil být šťastnější.
Toto politování je překvapivě běžné. Mnozí lidé pochopili až na konci, že štěstí je volba. Uvízli ve starých vzorcích a zvycích. Tak zvané „pohodlí“ známosti se přelilo do jejich emocí a fyzického života. Strach ze změny je nutil předstírat ostatním a sobě, že jsou v pohodě. Zatímco hluboko uvnitř toužili po dlouhém smíchu a dělání blbostí.

Kázání z 2. neděle postní – 20.3.2011

2.neděle postní, Reminiscere, 20.března 2011

Gn12,1-4a, Ř4,1-5.13-17, J3,1-17

P: 235, 308, 306,

Sandra Zálabová

Bratři a sestry,

pokud bych měla nějak charakterizovat dnešní promluvu, tak řeknu, že bude matematická, o mnoha rovnicích, nebo spíš o jedné rovnici a mnoha nerovnicích.

Kdybychom chtěli schematizovat život člověka, mohli bychom říct, že při troše štěstí se člověk narodí z lásky, do rodiny dvěma rodičům, kteří ho vychovají, vybaví základními sociokulturními návyky, díky škole a vztahům získá člověk vzdělání a představu o svém zapojení do společnosti, na základě svého zaměření a vzdělání si najde práci, která mu zajišťuje živobytí a v určitém koloběhu práce, rodina, volný čas prožije svůj život, až dokud nepřijde konec. To je schematický ideál, který ale skoro nikdo nemá. Většina lidí má svůj život od začátku nějak poznamenaný a není téměř nikoho, kdo by neměl nějaké trauma, nedostatek, hendikep. V tomhle duchu bychom mohli pokračovat a položit rovnítko mezi práce=peníze, láska=rodina, peníze=zajištěný a spokojený život, schopnosti a znalosti=úspěch. Ale asi tušíte, že takhle jednoduché rovnice neexistují, nebo jen ve vyjímečných případech.

Jak čteme už v Bibli, Abraham se nestal spokojeným dědečkem dožívajícím s pohledem upřeným na početné polnosti, ačkoliv měl ve svých 75 letech, než jej Hospodin povolal na cesty, už docela velké hospodářství, stejně tak Ježíš Kristus nedožil jako vážený a vzdělaný univerzitní profesor, i když nějaké předpoklady k tomu měl.

Nikodém byl člen židovské rady a v jeho případě asi můžeme mluvit o tom, že se mu v životě dařilo. Ta schémata, jak jsem to nastínila na začátku, v jeho životě asi nějak fungovala, protože dosáhl vzdělání a tím pádem i dobrého postavení. Ale stejně jsme ho najednou zastihli v momentě, kdy stojí před Ježíšem a vyznává, že Ježíš je učitel, poslaný od Boha. Víte, že praktikující Židé, aby naplnili zákon, musí dodržovat 613 přikázání. Farizejové byly ti první mezi Židy, kteří na to velmi dbali. A tak by se nabízela opět jedna rovnice, a sice, pokud dodržuji všechna přikázání, měla by přijít odměna, mělo by tedy nastat Boží království, přijít spása. A zase to tak není. Místo toho stojí Nikodém před Ježíšem a nechává se vyučovat o znovuzrození. Logicky tedy domyslíme, že existuje něco základního, co si sami sobě nemůžeme dát, něco, co od podstaty mění všechny zdánlivě jednoduché rovnice. Něco, co se vlamuje do našeho života zvenku.

Abraham vykonal mnoho dobrého, byl poslušný, určitě by se mohl chlubit tím, že žil, dalo by se říct, příkladný život. Kromě faktu, že měl syna s otrokyní své ženy Sáraj (která mu jí ale sama nabídla za druhou manželku, protože s Abrahamem děti ani po deseti letech manželství neměli) a že se pokusil zabít svého druhého syna Izáka (tam ho ale navedl sám Hospodin), nenajdeme v Abrahamově životě žádný skandalizující prvek a jak píše apoštol Pavel, “Abraham by se měl čím chlubit – ale ne před Bohem!”. Stejně jako Nikodém, který se určitě držel všech zákazů, příkazů a doporučení. Člověk, který žije příkladně, je jistě příkladem druhým, ale není to všechno, není to cíl. Cílem je narodit se znovu, nechat do svého života vstoupit Boha, Boží milost, něco, co jde proti všem našim lidským rovnicím, něco, co může přijít, i když jsme měli špatné dětství, minuli jsme se povoláním, nevydělali jsme dost peněz nebo máme na svědomí vinu. Něco, co se může vlomit do našeho života i tehdy, když se nám naopak všechno daří, vychází nám všechna přání a zdá se nám, že nic jiného už v životě nepotřebujeme.

Ježíš Kristus v kázání na hoře říká, že už ten, kdo pohlédne s žádostí, zhřešil, a tak přísně vzato, nikdo z nás není bez viny a je velice těžké vytrvat. Bez odpouštění a nových začátků nemáme šanci. Odpuštění nemá meze, jak víme z Písma, stále potřebujeme odpuštění, stále máme odpouštět. Naše cesta životem nemůže primárně vést přes zákazy, které by nám určovaly, jak máme žít, ale přes vnitřní svobodu, která pramení z pokory a vděčnosti Bohu. A to je také snad jedna z mála jasných rovnic našeho života – pokora a vděčnost Bohu=opravdový život v plnosti. K tomu se můžeme znovu narodit.

Zaslíbení, že dostane svět za dědictví, nebylo dáno Abrahamovi a jeho potomstvu na základě zákona, nýbrž na základě spravedlnosti z víry. Kdyby dědici byli ti, kteří stavějí na zákoně, byla by víra zbavena smyslu a zaslíbení zrušeno. Zákon s sebou nese Boží hněv: kde není zákon, není ani přestoupení zákona. Proto mluvíme o spravedlnosti z víry, aby bylo jasné, že je to spravedlnost z milosti. Tak zůstane v platnosti zaslíbení dané veškerému potomstvu Abrahamovu.”

To je Pavlův vzkaz Římanům, ale i nám, lidem dneška.

Amen!