Meditace při ekumenické bohoslužbě na Bílé Hoře 8.11.2015

 

Žalm 18, 25 – 37— duchovní zamyšlení k ekumenické bohoslužbě na Bílé Hoře 8.11.2015

Sandra Silná

Ž 18, 25 – 37:

Podle mé spravedlnosti mě Hospodin odměňoval, podle čistoty mých rukou, tak jak jevila se jemu. Ty věrnému osvědčuješ věrnost, muži dokonalému svou dokonalost, ryzímu svou ryzost osvědčuješ, s neupřímným se však pouštíš do zápasu. Ty lid ponížený zachraňuješ, ale povýšené nutíš sklopit oči. Ty mi rozsvěcuješ světlo, Hospodine. Můj Bůh září do mých temnot. S tebou proběhnu i nepřátelskou vřavou, se svým Bohem zdolám hradbu, s Bohem, jehož cesta je tak dokonalá! To, co řekne Hospodin, je protříbené. On je štítem všech, kteří se k němu utíkají. Kdo je Bůh krom Hospodina, kdo je skála, ne-li Bůh náš! Bůh, který mě opásává statečností a mou cestu činí dokonalou, ten dává mým nohám hbitost laně, na mých posvátných návrších mi dopřává stanout, učí bojovat mé ruce a mé paže napnout bronzový luk. Podal jsi mi štít své spásy, tvoje pravice mě podepírá, tvá mírnost mé síly rozmnožila. Dals volnost mým krokům, nohy se mi nepodvrtnou.

Vážení přítomní, sestry a bratři v Kristu,

začnu citátem Edmunda Husserla, který říkal, že když se soustředíme, můžeme vnímat, jak jsou tu ti, kteří nás předešli do Božího království s námi, symbolicky nám hledí přes rameno a sledují, co činíme. Dnes je výročí bitvy na Bílé Hoře, kvůli jehož připomenutí jsme se tu sešli. Každá doba si tuto bitvu symbolizovala tak trochu či více dle svých potřeb. My se tu sešli v ekumenickém, a nakolik je to za současné situace možné, tak i sjednocujícím přímluvně-modlitebním duchu.

Mottem bitvy, jehož autorem je karmelitán Dominique á Jesu Maria, bylo “Velká srážka. Spolehněte se na Boha a udeřte.” Takové bylo heslo německého katolického šiku na jedné straně bitevního pole. Oproti tomu česká stavovská strana, vedená více muži v čele se zimním králem Fridrichem Falckým, se do poslední chvíle nenechala vyvést z klidu, až už nezbývalo, než prchat.

Žalmistovo slovo “S Tebou proběhnu i nepřátelskou vřavou, se svým Bohem zdolám hradbu, s Bohem, jehož cesta je tak dokonalá!” jako by v kontextu bitvy platilo pouze pro jednu stranu, pro tu vítěznou. Jenže, kdo ve skutečnosti zvítězil? “Bůh je štítem všem, kteří se k němu utíkají” , sděluje nám dále žalmista. Tím jako kdyby nám pomáhal překlenout propast času, propast rozdělování lidí na protichůdné tábory, na vítěze a poražené. K Bohu utíká kdekdo, leckdo si Boha bere do úst či jako svatý štít v boji za lecjaké myšlenky. Ne všichni však mají současně Boha v srdci. Na tom ale bytostně závisí, zda a jak umíme zacházet se svou silou, zda a jak umíme dobře číst znamení doby, používat duchovní sílu, duchovní dary a kritické myšlení tím správným, tvůrčím směrem. Nebála bych se říct, že na tom záleží naše budoucí přežití, jako jedinců, ale i lidstva jako celku. Naši předci nám symbolicky hledí přes rameno, co zde činíme a my, nejsme-li ve svých životech jen pasivními zimními králi a královnami, máme téměř za povinnost aktivně s odkazem předků a poznání, které nám z toho plyne, pracovat. Vidět dál, než na špičku svého nosu, za okraj svého talíře, rozmýšlet v delším horizontu, než je symbolicky jedna zima. I když je pravdou, že někdy stačí jen letmé setkání, případně dvě hodiny bitvy, aby se náš život mocně změnil, nabral jiný směr. Tomu letmému či krátkému ale předchází dlouhé přípravy, zrání, kvas, a to je třeba mít na zřeteli, vnímat, v bdělosti.

Žalmista říká: “Náš Bůh, který mě opásává statečností a mou cestu činí dokonalou, mým nohám dává hbitost laně, dopřává mi stanout na posvátných návrších, učí bojovat mé ruce, mé paže napnout bronzový luk. Dals volnost mým krokům, nohy se mi nepodvrtnou.”  Už delší čas se v naší společnosti brodíme bahnem až nenávistné rétoriky, která má za cíl ochránit český národ proti různým, víc či méně domnělým hrozbám. Přirozený strach nadpoloviční většiny české populace je dobrou živnou půdou. Nohy nám tak trochu podkluzují, náš krok je vratký. Ostatně, jako mnohdy těch, které máme v čele. Strach přiživují ti, kteří se možná cítí být bojovníky ve jménu národa, ale postrádají umění skutečných mistrů. Těch, kteří vědí, že aby bylo člověku v životě dobře, je potřeba umět nabrat výšku. Netolik tu kariérní, ale tu duchovní, ryzí, především. V tom by nám tohle místo, coby jedno z nejvýše položených míst Prahy, mohlo pomoct. Zajít si sem, čas od času, nejen na výročí, ale prostě jen tak, zastavit se, rozhlédnout, popřemýšlet. Otevřít se Bohu. Žalmista říká: “Ryzímu svou ryzost osvědčuješ.” My už se dnes, sestry a bratři, nedozvíme nic o tom, jakou kvalitu ryzosti měli v srdcích ti, kteří se na tomto místě před 395 lety střetli. Tušíme z historických pramenů, o co jim šlo. Ale nakonec není naším úkolem posuzovat ryzost jejich srdcí. Ale můžeme si uvědomit to, o čem jsem mluvila na začátku – že nám symbolicky hledí přes ramena a sledují, co tu činíme. Měli bychom napnout všechny své síly k tomu, abychom sobě i těm, co přijdou po nás, tvořili a zachovali opravdové společenství v míru a pokoji. Amen!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *