Kázání z 2. neděle po Zjevení Páně – 16.1.2011

2.neděle po Zjevení Páně – 16.ledna 2011

Iz 49,1-7

1 Kor 1,1-9

J 1,29-42

Sanra Zálabová

Sestry a bratři, milí v Kristu,

Hospodin-Bůh si nás utváří jako své služebníky. O tom čteme v těch třech textech vybraných pro dnešní neděli. Co to namená, že jsme Boží služebníci? U Izaiáše je psáno: “Učinil má ústa ostrým mečem, skryl mě ve stínu své ruky. Udělal ze mě výborný šíp, ukryl mě ve svém toulci.” Když měl rytíř dobrý a ostrý meč, určitě bylo jeho touhou si ho co nejdřív vyzkoušet, nejlépe při příležitosti demonstrace své chrabrosti na něčím krku nebo jiné končetině. Když má indián dobře udělané šípy, vydá se na lov za kořistí. Když se Boží prorok vyznává z toho, jakou výbavu mu Hospodin poskytl – ústa ostrá jako meč a vlastnosti výborného šípu, jistě nám to nesděluje proto, abychom si uvědomili, jak mocná je naše síla nad druhými, jakými zbraněmi vládneme, jak můžeme ostatním ublížit. To zvládáme sami bez nápovědy, ani nám to nemusí prorok říkat.

Důležité je si uvědomit, že jsme svobodni k tomu (a schválně říkám a zdůrazňuji, že je to svoboda K ) užívat ústa jako meč a mířit k cíli jako šípy. A protože svoboda je možnost volby, je na nás, jak tuto možnost využijeme. Zda pozitivně – budeme mluvit rozvážně, pravdivě, moudře, upřímně, s rozvahou, pokorně (jako to asi uměli indiánští stařešinové vědomí si souvislostí) anebo negativně – plýtvat slovy, zraňovat slovy, lhát, sekat jazykem jako mečem, hlava nehlava, padni komu padni, protože “já si to přece můžu dovolit, nic se mi nestane.”

O církvích, o nás, jejích představitelích, se občas říká, že jsme navenek “nemastní-neslaní”, naposledy jsem to slyšela tento týden a vůbec to nebylo řečeno na laické půdě, ani jako vtip, ani jako urážka, ale spíš povzdechnutí do vlastních řad. Neškodilo by nám (duchovním, biskupům, církevním hodnostářům, ale i členům sborů, věřícím) aspoň občas být radikálnější, jasnější, mluvit jazykem bez kliček a mlhavých obrazů, být jako šípy, které když vystřeleny, míří k cíli a neuhýbají z dráhy. Skutečně konat skutky víry a nelavírovat, co nám to přinese nebo nepřinese. Domnívám se (a snad nevadí, že jsem je neznala), že Mistr Jan Hus byl radikální, byl jako šíp. Jan Amos Komenský, Dietrich Bonhoeffer, Martin Luther King (jehož výročí narození připadlo na včerejšek), Jan Palach (jehož památku upálení si připomínáme právě dnes). Zdá se mi, že se dnes v církvích až příliš často přešlapuje na místě, ohlížíme se, co by řekli věřící, co by řekl Bůh, ohlížíme se na ně, jako na neviditelné cenzory, co by se stalo, kdybychom začali používat ústa jako ostrý meč, a raději jsme častokrát neurčitě přijatelní pro všechny. Pak ale, jak se říká, jedeme “na půl plynu”. Tohle, bratři a sestry, není výzva k bezohlednosti. Spíš k radikalitě. Uskutečňování Božího království na zemi je spojeno s šířením lásky, porozumění, naplnění, radosti. Tyhle hodnoty se ale nedají ordinovat zhora a šířit násilím. Nedají se však ani “nechat být”, ať se šíří tak říkajíc samy bez našeho přičinění. Každý člověk má potenciál, aby z něj vycházelo jasné světlo, každý máme potenciál být solí země, být výborným Božím šípem, který míří k cíli. A v tom je ta radikalita – každým dnem se snažit být lepším člověkem. Božím služebníkem. Je psáno, že “Hospodin nás stvořil jako služebníky už v životě matky”, jaksi přirozeně si s sebou, v sobě, každý z nás neseme potenciál těmi Božími služebníky, služebníky naděje, víry, lásky, skutečně být. Písmo nám říká, jak na to a Ježíš Kristus “nás obohatil v každém poznání” (1 Kor), ukázal nám vše v praxi. A pak jsou tu také všichni naši moudří předkové, svědkové víry, osobnosti dějin, od kterých se také můžeme učit.

A jestli je v nás stále nejistota, zda tohle je ta pravá cesta, podívejme se opět do Písma, kde Izaiáš píše: “Nadarmo jsem se namáhal, svou sílu jsem vydal v nicotný přelud.” Být radikální, být jasný, být svobodným služebníkem Božím, k něčemu se jasně přihlásit – to většinou časem vede k nějaké porážce. Člověk člověku vlkem, ale i katem. Hus, Bonhoeffer, Palach, King. A další a další osudy. Snažili se něco změnit, ale nedopadli zrovna “slavně”. Izaiáš ale pokračuje hned v dalším verši: “A přece, u Hospodina je mé právo, můj výdělek u mého Boha.” My se v naší liturgii před Večeří Páně modlíme k Duchu svatému a děkujeme za všechny věrné svědky víry. Prosíme za to, abychom věrně a moudře nakládali s jejich odkazem. Přemýšlejme nad tím tedy, žijme to.

Jeden známý se mě zrovna včera ptal, jestli si myslím, že by Jan Hus, pokud by dnes žil, chtěl být členem některé (nebo naší) církve. I poté, co jsem mu vysvětlila, jak to tehdy s Husem (potažmo s naší církví) bylo, ve mě zůstává otázka nezodpovězená. Možná je to tak lepší, můžeme nad tím nadále přemýšlet a v souvislosti s tím třeba i o svém služebnictví. Kniha Zjevení říká: “Ale že jsi vlažný, a nejsi horký ani studený, nesnesu Tě v ústech.” A tak mi dovolte skončit na závěr slovy z básně Jana Zajíce, když už si dnes připomínáme lidské pochodně: “Ve jménu života/vašeho/hořím!”

Amen!