Kázání 3. neděle po Zjevení Páně – 23.1.2011

Kázání, 3. neděle po Zjevení Páně, 23. ledna 2011
Iz 9, 1-4
1 Kor 1, 10-18
Mt 4, 12-23

Sandra Zálabová

Sestry a bratři,
prozradím vám pointu dnešní promluvy hned na začátku. Ježíš procházel podél Galilejského moře, kde uviděl dva bratry, Šimona, zvaného Petr a Ondřeje. Oba byli rybáři. Řekl jim, ať jdou za ním, že z nich učiní rybáře lidí. Ta pointa je, že když jdete normálně na ryby, chytnete jednu nebo víc, vytáhnete je z jejich přirozeného prostředí, zabijete a sníte. Když Ježíš s sebou bere Petra a Ondřeje, aby šli rybařit lidi, rozhodně nebudou nikoho chytat a zabíjet. Oproti klasickému rybaření, být rybářem lidí znamená vytáhnout ty, kteří se naopak dusí nebo topí, na vzduch, ke svobodě, do bezpečí, ke světlu. To je pointa dnešních čtení a mé dnešní promluvy.

Jestli jste si všimli, tak Matouš v evangeliu opakuje Izaiášova slova o tom, že lid, který chodí v temnotách, uvidí veliké světlo, nad těmi, kdo sídlí v krajině šeré smrti, zazáří světlo. K tomu Matouš ještě přidává doušku o tom, že Ježíš chodil po celé Galilei a uzdravoval všechen lid a jeho choroby. Temnotu v životě lidí nemusí představovat jenom nemoci – fyzické anebo psychické, temnotou nám může být i nespravedlnost, bezpráví, tlak, který společnost vyvíjí na jedince, na menšinové skupiny, na ty, kteří se nechtějí nebo nemohou zařadit, tlak, který působí, že společnost jako celek je vlastně nemocná, protože je nespravedlivá a nepřijímá všechny Boží lidi stejně, mnozí žijí v temnotě, ve které se někteří doslova dusí. A tak je tu Syn Boží a jeho následovníci, rybáři lidí, nosiči světla, které září všem lidem, ti, kteří vytahují ode dna vzhůru ke světlu, na svobodu, na vzduch.

A my čteme a víme, že Bůh, i ve svém Synu Ježíši Kristu, je na straně utlačovaných, je všude tam, kde jsou ti, kteří se z nějakého důvodu nemohou volně nadechnout, kteří jsou podrobeni jhu. A to si, bratři a sestry, můžeme vyložit i každý ve svém kontextu. Víme, každý z nás, jak tu jsme, jistě o něčem, co nás zotročuje, co nás tíží a někdy táhne ke dnu.  Různé závislosti, kterým když propadáme, sami jsme si největšími nepřáteli. Porobujeme sebe, je to naše ego, naše tělo a nezvládnuté chtění, které nás může svazovat. Ale je tu stále i Bůh, který nás, jako věčné světlo, převyšuje, světlo, které září trvaleji, než všechna radost z našich krátkodobých uspokojení. V naší moci je činit pokání, projevit snahu, obrátit se, ze dna (závislosti) se dostat vzhůru, ze tmy na světlo. Mnohdy musíme podstoupit cestu až na hranice vlastních možností a schopností. Říkáme “sáhl/a jsem si na dno.” Tam na nás ale kolikrát čeká nová cesta. Někdy se opravdu musíme dostat až hluboko do temnot, abychom mohli objevit velké světlo. Apoštol Pavel nás ve svém listu do Korintu nicméně ujišťuje, že nás” nepotkala zkouška nad lidské síly. Bůh je věrný…se zkouškou vám připraví i východisko.” (1 Kor 1, 13nn)

Četli jsme, že Ježíš se usadil v oblasti Zabulón a Neftalím, galilei pohanů, resp. na hranici. Galilea pohanů, hranice, kde končí světlo víry a začíná něco jiného (tma). A Ježíš tam přišel, čekal. Čekal, aby mohl uzdravovat, vytahovat ze tmy na světlo. Nabádal lid, aby činil pokání. To neznamená ani tolik, že lidé měli sklopit hlavy, pomodlit se pár modlitbiček, kát se, bít se v prsa a sypat si popel na hlavu, aby se za chvíli mohli oklepat a nerušeně pokračovat ve stejném stylu dál. Když Ježíš říkal a říká “čiňte pokání”, soustřeďme se na ono “čiňte”. To je pokyn ke změně životního stylu, to je ta cesta, kudy se lze s Boží pomocí odrazit ode dna, z temnoty do světla, přejít ze země stínu a smrti, do země světla a života, na vzduch. Tak vypadá to “být rybařen”. Někdo nás táhne v síti ke světlu, na vzduch.

Ježíš, jak čteme, povolal i oba bratry Zebedeovy. Otec Zebedeus asi nebyl rád, když mu Ježíš odloudil jeho dva syny, kteří mu pomáhali s obživou, do služeb. A oni si klidně šli a tátu nechali, aby se sám lopotil! Vymanili se z povinností i rodinných vazeb. Pravdou je, že uskutečňování Božího království není žádná selanka. Bůh si nás žádá celé, často to zasáhne do našich životů, odvede nás to ze známých kolejí, ze zaběhaných vazeb někam jinam. Však se podívejme kolem sebe, kolik z nás tu sedí se svými celými rodinami? Nikdo. Asi si to neuvědomujeme, ale i naše rodiny jsou rozděleny, my, kteří věříme a chodíme do sboru a naši blízcí, děti, vnoučata, rodiče, sourozenci, kteří k víře třeba mají jiný vztah, no a už to tady máme – trochu jako ti Zebedeovci, opouštíme každou neděli ráno své důvěrně známé prostředí domova, protože Pán nás volá a sdílíme sbor s úplně jinými lidmi, než jsou naši pokrevní příbuzní. A i když se k nim pak zase vracíme, slyšené slovo, přijímaný chléb a víno, to vše v nás (doufám) nějak pracuje, takže jsme možná stejně trochu někde jinde, než zbytek našich rodin.

Bůh nám skrze Ježíše Krista vnáší do života nemizející světlo, pravou radost, opravdovou lásku, nehasnoucí naději. Ač chyceni v jeho sítích, můžeme se volně nadechnout. Tím uzdravuje nejen nás, ale postupně celý svět. Amen!