Kázání – 3. neděle po Velikonocích

“Lidská bytost je částí celku, kterému říkáme universum; část omezená v prostoru i čase. A přece sami sebe; naše myšlenky a pocity zažíváme jako něco, co je oddělené od zbytku světa – Optická iluze našeho vědomí. Tato iluze je pro nás vězením, uzavírá nás do osobních tužeb a náklonností k několika lidem, kteří jsou nám blízcí. Naše úloha spočívá v nevyhnutelnosti osvobodit se z toho vězení, rozšířit okruh našeho soucítění na všechno živé, na celou přírodu.”

Albert Einstein

Nikdy jsme se na dirigenta nedívali, nebylo to zapotřebí, byl tam, a my jsme to dobře věděli – prostě jsme ho cítili – on byl v našem nitru. Kolik lásky bylo mezi námi a dirigentem. Lásky, po které dnes, jak vidíte, není ani stopy. Mezi mnou a mými spoluhráči je jen nedůvěra, stojíme jeden proti druhému. Pochybnost, která ničí víru a potom přichází nedostatek úcty – závist, pohrdání a hněv, kvůli něčemu, co je už dávno ztracené a co se už nikdy neobjeví. Hrajeme spolu, ale spojuje nás jen nenávist – jako v rozbité rodině. 

Federico Fellini – Zkouška orchestru 

Kázání o 3. neděli po Vellikonocích, neděli Jubilate, 17.4.2016

text: J 10,22-30

“Jsi-li Mesiáš, řekni nám to otevřeně. Ježíš odpověděl: Řekl jsem vám to a nevěříte!”

Sestry a bratři, pokoj vám!

Ježíš Kristus stojí proti rozvášněnému davu, který ho chce kamenovat. Chtějí po něm, aby jim otevřeně řekl, zda je Mesiáš a on jim s klidem říká: “Řekl jsem vám to a nevěříte!” Oni totiž neviděli skutky, které v Ježíši konal Bůh, nerozuměli jim. Nemohli je vidět, protože v sobě neměli prostor, aby je viděli, neměli ty vědomě otevřené oči, dneska bychom řekli, že nebyli stejně naladění, na stejné vlně.

Víra stojí na skutcích, které v našich životech koná Bůh, ne na našich skutcích. My potřebujeme v sobě Bohu dát prostor, otevřít se mu, otevřít se tomu, aby v nás, skrze nás, mohl konat své skutky. Možná vám to z ní jako lekce z kurzu osobní pasivity, pobídka k tomu, abychom se sami sebe nebo své části vzdali na úkor boží přítomnosti v nás, ale tak to není, to přece ani nejde, v tom smyslu, že člověk funguje do všech stran i vůči sobě nejlépe tehdy, když je celistvý. Vzpomeňte si, jak se cítíte, když je vás tzv.” půl” a jak leccos v takovém stavu nejde dělat.

Ono je to ve skutečnosti spíš tak, že víře a Božím skutkům, Božímu působení v nás a skrze nás se otevíráme současně s tím, jak se poznáváme, jak vědomí jsme, čím víc vstupujeme do sebe, potkáváme sebe sama v různých situacích, přibližujeme se ke svému středu, jdeme do hloubky, biblicky – zajíždíme na hlubinu. Jean Yves Leloup, současný představitel mezináboženského dialogu, spirituální učitel, říká: “Čím hlouběji vstupujeme do naší samoty, tím víc objevujeme jednotu s druhými a tím víc můžeme zvnitřku nahlédnout samotný život Universa. Když nám druhý nerozumí, je to jeho právo, má k tomu svoje důvody, my to můžeme jenom respektovat. Každý z nás má ale na výběr: buď zůstat na povrchu, nechat sebou ve vztazích zmítat sem a tam, anebo vstoupit do středu kruhu, uchopit začátek své pochodně, louče. Čím víc se přiblížíme ke svému středu, ke světlu, tím víc se přiblížíme k ostatním pochodním, k ostatním lidem.” 

Možná, že vás už napadlo, kolik duchovních učitelů nabádá k tomu, abychom šli do sebe, do svého středu, jako k prameni určitého poznání. Je to práce, kterou za nás nikdo neudělá, která je ale potřebná a velmi důležitá, abychom se stávali citlivější, vědomější. Však taky máme v češtině jedno úsloví o napraveném člověku, který našel správnou cestu, říkáme, že takový člověk “šel do sebe”.

Když se podíváme na text dnešního evangelia (a on to v Písmu není jediný takový text), uvědomme si, co je markantní při tomto a mnoha jiných Ježíšových vystoupeních, při chvílích, kdy mu jde o život – totiž to, že na místě je vždy přítomen DAV lidí. Čteme, že to byl rozvášněný dav. Ale taky anonymní dav. Dav to je z psychologického hlediska obrovský fenomén. Do davu se schová leckdo. V davu nemusíte být kdovíjaká osobnost, dav dává slabému a nevědomému jedinci pocit síly a jistoty. Dav vám poskytne úkryt, bezpečí, pocit sounáležitosti, zbaví vás břemene práce na sobě, konfrontaci se sebou samým, i určité zodpovědosti.

V Bibli se často zdůrazňuje, že Bůh má schopnost promlouvat ke každému člověku zvlášť, jménem. To je naprostý opak bytí v davu, kde se lze schovat, kde nás nikdo nemusí znát jménem. To před Bohem nejde. Ale dav může ten Boží hlas přehlušit a člověk v davu zapomene na sebe, na svou božskou podstatu. Gustav Le Bon již na konci 19. století sepsal knihu Psychologie davu. V této knize popsal změny v chování jednotlivců, kteří se stanou součástí davu. Říká, že jedinci v davu se neřídí vlastním svědomím, ale dělají to, co ostatní a jsou tak mnohem snáze ovlivnitelní nějakým vůdcem. Jedinec, který je součástí davu, je podle něj o několik stádií civilizačního vývoje níže. Některé závěry z této knihy jsou již dnes možná zastaralé, něco ale zůstává a psychologie davu je dál podstatným jevem i dnešní doby.

Ježíš dav nikdy nezneužil ve svůj prospěch, ale naopak, napadá mě, že on ten dav chtěl rozrušit zpátky na jednotlivé bytosti, svébytné jednotky vědomých, uvědomělých bytostí. Ježíš promlouvá k davu klidně. Beze strachu. Muselo to být působivé. A zase, někteří rozuměli, někteří ne. Tak už to na světě chodí. Chceme-li pozorumět, potřebujeme se zklidnit, na chvíli zastavit, dát si čas, než půjdeme dál. Umožní nám tohle rozvášněný dav? Nebo nás smete s sebou? Rozhodnutí, jakou cestou a s kým se vydáme, je naše osobní odpovědnost. Amen!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *