Kázání, 23. neděle po sv. Duchu: L 19,1-10

Sestry a bratři v Kristu,
v severním Dánsku, na pobřeží západně od města Skagen, se nachází pozoruhodná památka. Z písečných dun na pobřeží tu do krajiny svou bělostí svítí něco, o čem si z dálky lze chvíli myslet, že je to snad starý maják. Koneckonců, je jich tu dokola spousta. Nicméně při bližším ohledání vidíme, že je to věž kostela, „Zasypaného kostela“. Kostel sv. Vavřince tu stával více jak 400 let a místní farnost byla podle dobových pramenů docela veliká. Dalo to lidem práci kostel vystavět. Neustálé poryvy větru jej však zanášely pískem od moře, a tak farníci měli stále plné ruce práce s odklízením navátých písečných dun. Byla to jistě nezáviděníhodná činnost, která navíc byla v podstatě zbytečná, protože vítr písek vždy nafoukal zpátky. V roce 1795 padlo rozhodnutí o tom, že situace je už dále neúnosná a farnost tedy bude zrušena a kostel, až na věž, rozebrán. Tak se také stalo a každý, kdo chtěl, si mohl do svého domova odnést nějaký ten kámen či cihlu. Dnes už je to jen věž, která připomíná dávné společenství a dům Páně.
Na tuhle památku jsem si vzpomněla při četbě evangelijního textu na tuto neděli z Lukášova evangelia.

Kostely a chrámy se stavěly a staví pro slávu Boží, pro to, aby se lidé, ti před Bohem malí, nedokonalí, měli kde shromažďovat a kde nalézat útočiště a společenství, ve kterém se mohli vzájemně posílit (na tzv. obecné kněžství koneckonců pamatuje CČSH i dnes). Mám za to, že čím mohutnější, velkolepější a krásnější kostel byl, čím výše čněla jeho věž, tím více bohatství bylo třeba investovat, tím více chtěli lidé vyjádřit svou touhu po Bohu a oslavit jej, uvědomujíce si při tom svou malost a nedokonalost.
O vrchním celníkovi a velikém boháči Zacheovi čteme, že byl malého vzrůstu. Vylezl si proto na moruši u cesty, kudy měl Ježíš procházet. Z moruše měl dobrý rozhled, stejně jako když člověk vyšplhá na věž kostela, taky je odtud parádně vidět a pokud by se blížila do města vzácná návštěva, jistě bychom jí nepřehlédli. A když Ježíš došel k té moruši, vyzval Zachea, aby honem rychle slezl a šel s Ježíšem k sobě domů, neboť ten tam chtěl přenocovat. Když se Skagenští museli rozhodnout o osudu svého kostela, jako by byli voláni Bohem z věže pryč a do svých domovů, na znamení toho, že Ježíš přichází ke keždému z nás, i do toho nejzastrčenějšího domu. Vzali si tedy jako posilu každý z kostela něco s sebou, tu fortelný kámen, tu pevný trám. Se Zacheem do jeho domova přišel sám Pán Ježíš Kristus, ta největší posila, největší těšitel a náš vykupitel, v podstatě základní pilíř-kámen našich životů. My si každou neděli z kostela či sboru odnášíme domů posilu ve formě chleba a vína, těla a krve Kristovy a slyšeného slova Božího. To by měly být jedny z pilířů našich životů, jako ty kameny, které si domů vzali Dánové, jako ta návštěva, kterou si domů přivedl Zacheus. Na tom bychom měli stavět chrámy v našich srdcích, když ty kamenné kostely padnou či jsou ve třech dnech rozbořeny.
A že se farizeové pohoršovali nad tím, u koho že to Pán Ježíš chce přebývat? Možná, že si taky někdy myslíme, že některý náš bratr či některá naše sestra není hodná oné posily, protože hřeší. Ale nebuďme jako farizeové, nesuďme, abychom nebyli souzeni. Je to Ježíš Kristus, kdo si vybírá, kam půjde, ne my. My jej můžeme pouze přijmout a pohostit.

Ještě jedním směrem mě vede ten dnešní příběh. Zacheus byl vyzván, aby slezl z moruše a šel uvítat Ježíše Krista k sobě domů. Tedy aby sestoupil z výšky a otevřel dveře svého domu, svého bezpečí.

Dánové ve Skagenu byli nuceni rozebrat kostel a začít se shromažďovat jinde. Z jednoho bezpečného místa odešli na jiné. Události a okolnosti nás často nenechají v klidu, posedět, spočinout, není všechno tak, jak máme naplánováno, málokdy se můžeme zastavit „na výši“, někde, kde na nás není vidět, ale my na ostatní vidíme. Většinou někdo zavolá a my „jedeme“ dál. Nic není trvalé, to je známá věc, a tak je potřeba umět reagovat na znamení doby, na okolnosti, neulpívat a nesměřovat stále dokola energii někam, kde to nemá smysl. To je úkol jak pro jednotlivce, tak ale třeba i pro církev.

Závěr podobenství ukazuje, jak nepřesné mohou být naše soudy o druhých a jak bychom s nimi proto měli šetřit. Celníci byli jedni z nejpohrdanějších lidí v tehdejší izraelské společnosti. A čteme tu, že ti, kdo viděli Ježíše vstoupit do Zacheova domu, reptali: „On je hostem u hříšného člověka.“ Velmi rychle byli se Zacheem hotovi. Ale vždyť hned v dalším verši čteme, jak se Zacheus před Ježíšem ospravedlňuje: „Polovinu svého jmění, Pane, dávám chudým a jestliže jsem někoho ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně.“ Buď to tedy ti, co jej označili za hříšníka, nevěděli, anebo jim to nepřipadalo dost dobré. Ale měli právo ho soudit? Kdo z nich se zachoval podobně? O tom Bible nic neříká. Zato můžeme číst: „Radujme se, neboť dnes přišlo království Boží do tohoto domu!“

Radujme se, sestry a bratři, když si můžeme něco z Božího království přinést k sobě domů, radujme se, že každého z nás Bůh navštěvuje a nechme se tím proměňovat a posilovat! Amen!

Sandra Zálabová