Kázání: 1.neděle po Zjevení

Kázání: 1.neděle po Zjevení
Nu 13, 25-33. 1 Kor 1,22-31
Sandra Silná

B+S,

ve středu dnešní promluvy vidíme postavu Káleba, náčelníka Izraelců, muže z Judova pokolení, kterého Mojžíš poslal, aby spolu s ostatními prozkoumal tehdy neznámou kenaanskou zemi. Káleb se spolu s ostatními vrací, on jediný s chutí vydat se do nových končin, ale ostatní muži jsou plní skepse a nedůvěry v kenaanskou krajinu – ano, viděli sice zemi, která oplývá mlékem, medem a ovocem, ale zároveň se bojí jejích obyvatel, zvyklostí a schopností. Káleb bouřící se lid uklidňuje, ale ti na něj nedají a propadají zoufalství. Raději by zemřeli, než by si uchovali víru, že právě toto je Hospodinova cesta – vydat se do neznámé země, překonat malomyslnost a obavy.

Kálebův příběh může být inspirací pro dnešní církev, která opět po několika stech letech zažívá život na okraji společnosti, která, stejně jako Káleb, stojí na prahu neznámého teritoria, kterým současná neoliberální Evropa pro církev a její hodnoty do jisté míry je. Církev se učí být v Evropě minoritou a hledá nové cesty, jak oslovit lidi, jak být přirozenou součástí společnosti 20. a 21. století. Minulost nám, církvím, nastavila zrcadlo a odkryla mnohá naše morální selhání. Selháváme často i v současnosti. Tato skutečnost, spolu s postupujícím technologickým rozvojem a s emancipací lidstva, dostává církev na kolena, do pozice, kdy se musíme zároveň vyrovnávat se svou minulostí a zároveň se pokusit jít stále dál, kupředu.

O Kálebovi je v BIbli psáno, že “byl jiného ducha”. Přinášel zcela jinou perspektivu, než jakou měla většina lidí kolem něj a to i přes vysokou cenu, kterou mohl osobně zaplatit. Prošel si zkušeností historického selhání, bloudění, vymření celé generace svých současníků, kteří nedošli svého cíle, ale také vstupu do zaslíbené země a naplnění svého osobního zaslíbení, které od Hospodina dostal. Církev v České republice, ale i v Evropě potřebuje nové Káleby, mladé i staré, kteří se nebojí a kteří jsou ochotní jít dál. Kteří jsou ale také schopni otevřeně přiznat, pokud udělají nějakou chybu. Je to známá věc, že chybami se učíme. Mnohdy nás ale naše chyby paralyzují, přemůže nás skepse, že když jsme jednou nebo víckrát chybovali, že náprava už není možná. A tak zůstaneme stát na místě, pasivně nevěřící, že by se ještě něco mohlo změnit k lepšímu. Stejně tak si stýskali Izraelci: “Zdálo se nám, že jsme nepatrní jako kobylky, vskutku jsme v očích Anákovců byli takoví.” (Nu, 13, 33)

S+B, i my, když se rozhlédneme kolem sebe, bychom si mohli říct: “Ano, jsme nepatrní jako kobylky. Schází se nás tu deset dvacet, v ostatních sborech, ba církvích, to není o moc lepší.” V očích těch, co v církvi nejsou, protože v ní být nechtějí, jsme možná taková trochu obskurní společnost. Apoštol Pavel už ve své době psal, že co je světu bláznovstvím, to vyvolil Bůh. To, co my, kteří se ke Kristu hlásíme, chceme, není nadvláda nad světem – ta, jak věříme, náleží Bohu, ne člověku. Nechceme, aby křesťanství převálcovalo vše ostatní. Ale nechceme ani uctívat svojí malost a bezmocnost, zastavit se před obry s nevírou v naše schopnosti. My se přece snažíme o to, abychom každý, jak tu či jinde jsme, ve svém životě našli Boha – sílu, která nám dá prožít život “dle jiného ducha”, sílu, která nám bude trvalou oporou a díky které prožijeme život v plnosti. Zkoušíme dnes a denně zaslechnout ten tichý hlas, který nás zve na cestu ukřižovaného Krista. Snažíme se tuto osobní zkušenost dávat i dál – aby Boží království na světě rostlo.

To, co roste a nabývá moci ve světě, novodobý Herodes, je jiné povahy. Korupce, násilí, nedůvěra mezi lidmi, chudoba, adorace kultu bohatství, krásy a prosperity. Kdo tomu nevěří, kdo se nepodrobuje Herodovi dnešní doby, se stává tak trochu bláznem v očích světa. Kobylkou, která se staví vůči obrovi. A přitom stačí relativně málo a všechno může být jinak. Pravda, nemůžeme uprchnout někam do bezpečí, jako to udělal Josef a Marií a malých Ježíšem, aby se před Herodem zachránili. Ono není totiž moc kam. Ale můžeme se zachránit tím, že si uvedomíme svou cenu, svou sílu, svou lidskou velikost. Že budeme “jiného ducha” tak, jako Káleb.

Ráda bych vám teď přečetla text, který se mi dostal nedávno do rukou – jedná se o studii zdravotní sestry, paní Bonnie Ware, která doprovází umírající. Udělala úžasnou věc, když sepsala seznam pěti věcí, kterých lidé nejčastěji na konci života litují. A sepsala ho proto, abychom si, ještě daleko dříve, než na smrtelné posteli, uvědomili, co je důležité, co třeba také znamená ono „být jiného ducha“.

Čeho lidé nejvíce litují na smrtelné posteli?

…paní Bonnie Ware, sestra, která léta pracovala s umírajícími, zveřejnila svůj seznam hlavních 5 lítostí, které lidé vyjadřují na smrtelné posteli

1. Kéž bych měl odvahu žít vůči sobě pravdivý život, nikoliv život, který ode mne očekávali ostatní.
To bylo nejběžnější zalitování. Když lidé zjistí, že je jejich život téměř u konce a ohlíží se zpět, je snadné vidět, kolik snů nebylo naplněno. Většina lidí si nesplnila ani polovinu snů a musela zemřít ve vědomí, že to bylo kvůli volbám, které učinili nebo neučinili.

Je velmi důležité pokusit se splnit si během času aspoň nějaké sny. Ve chvíli, kdy přijdete o své zdraví, je příliš pozdě. Zdraví přináší svobodu, kterou si jen nemnozí uvědomují, dokud o ni nepřijdou.

2. Kéž bych nepracoval tak těžce.
To vycházelo z každého muže, kterého jsem ošetřovala. Prošvihli dětství svých potomků a společnost svých partnerů. I ženy toho litovaly. Ale protože většina z nich pocházela ze starší generace, nebyla většina z nich živitelkami rodin. Všichni muži, o které jsem pečovala, hluboce litovali, že strávili tak velkou část svého života v pracovním mlýnku.

Zjednodušením svého životního stylu a vědomými volbami je možné, abyste nepotřebovali tak velký příjem, který si myslíte, že potřebujete. A vytvořením většího prostoru ve svém životě se stanete šťastnějším a otevřenějším novým příležitostem, které lépe vyhovují vašemu novému životnímu stylu.

3. Kéž bych měl odvahu vyjádřit své pocity.
Mnoho lidí potlačovalo své pocity, aby udrželi krok s ostatními. V důsledku toho měli průměrnou existenci a nikdy se nestali těmi, kterými byli opravdu schopni se stát. v důsledku toho dostali mnoho nemocí souvisejících se zahořklostí a lítostí.

Nemůžeme kontrolovat své reakce na ostatní. Nicméně ačkoliv lidé mohou zpočátku reagovat, když změníte způsob a mluvíte upřímně, nakonec to vztah přivede na zcela novou a zdravější úroveň. Buď to, nebo nezdravé vztahy vypusťte ze svého života. Získáte v každém případě.

4. Kéž bych zůstal v kontaktu se svými přáteli.
Často skutečně nedoceňovali skutečnou prospěšnost starých přátel, až do svých posledních dnů, a nebylo vždy možné je najít- někteří byli svými životy tak pohlceni, že nechali za ty roky dobré přátelství vyhasnout. Bylo spousta lítosti ohledně toho, že přátelství nevěnovali čas a úsilí, které si zasluhovalo. Všem chybí jejich přátelé, když umírají.

Je běžné, že každý s náročným životním stylem nechává přátelství uvadnout. Ale když čelíte své blížící se smrti, fyzické podrobnosti života odpadají. Lidé si chtějí dát své finanční záležitosti do pořádku, je-li to možné. Ale nejsou to peníze nebo statut, co pro ně má skutečný význam. Chtějí dát věci do pořádku ve prospěch těch, které mají rádi. Obvykle jsou však příliš nemocní a unavení, aby mohli tento úkol zvládnout. Vše se nakonec smrskává na lásku a vztahy. To je vše, co v posledních týdnech zůstane, láska a vztahy.

5. Kéž bych si dovolil být šťastnější.
Toto politování je překvapivě běžné. Mnozí lidé pochopili až na konci, že štěstí je volba. Uvízli ve starých vzorcích a zvycích. Tak zvané „pohodlí“ známosti se přelilo do jejich emocí a fyzického života. Strach ze změny je nutil předstírat ostatním a sobě, že jsou v pohodě. Zatímco hluboko uvnitř toužili po dlouhém smíchu a dělání blbostí.