2. neděle po Velikonocích – kázání

Kázání 10.4.2016 – 2. neděle po Velikonocích

Sk 9,1-20

Zj 5, 11-14

J 21, 1-19

S+B, pokoj vám!

Učedníci u Tiberiadského jezera byli osamělí a v lovu ryb se jim příliš nedařilo. Když se jim  za svítání zjevil Ježíš Kristus, tehdy už potřetí, přece jen pak nějakého úlovku docílili, 153 ryb bylo v síti. Poté, co učedníci se svým Pánem posnídali, zeptal se jich, zda jej mají rádi, zda ho chtějí následovat a dostalo se jim zasvěcení – vyslání na cestu, dostali od Ježíše úkoly, co mají dál dělat – být pastýři Ježíšových stád.

V příběhu je ukryta symbolika. Třetí zjevení Ježíšovo za svítání, v čase, kdy se rozednívá, kdy přichází po noci světlo. Trojka jako symbol Boží trojice. Společné jídlo, ryba a chléb, které jsou připraveny na ohništi od Ježíše a zároveň výzva učedníkům, aby i ze svých sítí něco k jídlu přinesli. 153 ryb, číslo 153 prý symbolizuje počet všech tehdy známých druhů ryb, tedy v přeneseném smyslu symbol toho, že učedníci mají jít za všemi národy. Ryby jsou v jedné síti, která se neprotrhla. To je symbol jednoty, toho, že všichni patříme k sobě, máme společný základ, společnou síť, tvoříme společenství.

Tenhle příběh, sestry a bratři, se dá číst jako pobídka učedníkům, aby šli do světa, pečovali o druhé, vytvářeli společenství a šířili tak evangelium. Dá se taky vykládat třeba tak, že se člověku nemusí vždy dařit, jako se nedařilo učedníkům v jejich práci při lovu na jezeře, protože sítě zůstávaly prázdné, ale tenhle nezdar vystřídala chvíle dobrého úlovku, poté, co vyslechli slova svého Pána. Když nám se nedaří, když se na chvíli zastavíme, najdeme si čas na modlitbu, dáme si odstup od nějaké těžké situace, může se nám dostat odpovědi na modlitbu, může se ukázat další cesta, po nezdaru může zase přijít úspěch. Podstatný je na evangelijním příběhu i symbol společného jídla, zasvěcení učedníků se děje při anebo po jídle, ve chvíli, kdy jsou učedníci nasyceni, základní lidská potřeba je uspokojena a člověk se může soustředit i na nějaké “vyšší” poslání. To je dobré nepodceňovat. Chtít po lidech velké činy, naplňování vyššího smyslu lze, ale s prázdným žaludkem se vyšším cílům slouží hůř.

Co bych ze symboliky příběhu dál ráda vytáhla na světlo a k vaší pozornosti, je motiv sdílení, společné jídlo, společenství kolem stolu. Vzájemná důvěra a pomoc. Ježíš pozval učedníky ke stolu, oni jej nejdřív nepoznali, ale pozvání s důvěrou přijali a ještě něco na ten stůl přinesli sami. Pak už věděli, s kým u stolu sedí. A Pán jim i pomohl, zeptal se jich, jaká je jejich motivace, základní pozice (“Miluješ mne?”) a vyslal je mezi lidi.

Důvěra mezi lidmi dnes chybí. Chybí nám vědomí, komu jsme uvěřili. Mnozí v tomhle nemají jasno a zmítají se, pole toho, kdo silněji zavolá. Věří jen sami sobě, ale neví, kdo skutečně jsou. To, že někdo někomu pomáhá, se pro jiné stává důvodem k nenávisti těch, kteří pomáhají. Naprosto mne šokoval případ útoků na rodinné centrum Kašpárek v Pardubicích tento týden, kdy ti, kteří útočili, nejenže poničili fasádu centra barvou, připomínající krev, ale navíc ředitelce rodinného centra, vystavili parte s textem, že byla oběšena za vlastizradu. Sestry a bratři, pomoc druhému v nouzi – ať je to matka samoživitelka, bezdomovec nebo uprchlík, je dnes některými našimi spoluobčany chápána jako vlastizrada? Proč měl kdosi potřebu útočit zápalnými lahvemi třeba na sociální centrum Klinika, kde se schází matky a otcové s dětmi, kde se shromažďuje materiální pomoc lidem v nouzi? Ptám se, komu tací lidé, kteří pomoc bližnímu berou jako prohřešek zasluhující ohrožení zdraví nebo až dokonce smrt, uvěřili?

Škoda, že se asi od našich politiků nedočkáme radikálního odsouzení takových činů a trvalejšího zastání lidí, kteří obětavě pomáhají, nenechávají se zastrašit podobnými nenávistnými útoky a pokračují ve vytváření společenství mezi lidmi, pomoci a budování základní lidské důvěry v dobro světa. Paní ředitelka rodinného centra Kašpárek Olga Pavlů se už vyjádřila, že bude v práci dál pokračovat, i když je to pro ní a její rodinu psychicky náročné ustát tyto otevřené projevy nenávisti, které vpravdě už nejsou klukovinami, ale regulérními trestnými činy. Jenom za poslední dva tři měsíce podobně statečně vystoupily také dvě učitelky, které kritizovaly našeho prezidenta za veřejnou podporu lži, násilí a destabilizace křehké lidské společnosti.

Myslím si, že je potřeba, abychom si v kontextu dnešního biblického příběhu o vlastně obyčejném společenství rybářů na břehu jezera a posile na cestu přímo od Ježíše Krista, který ztělesňuje bezpodmínečnou lásku, uvědomili, jak se nám v dnešní době posouvá hranice toho, co tolerujeme. V našem přesvědčení o tom, jak jsme vyspělá civilizace, vyspělý evropský národ, často tiše tolerujeme násilné činy. Stává se čím dál víc normální, když jeden člověk vyhrožuje druhému smrtí, a bohužel to slyšíme i z Hradu, místa, ke kterému bychom, obrazně řečeno, za normálních okolností měli vzhlížet nebo si ho aspoň vážit. Možná, že vnímáme, že zlo není někde za hranicemi České republiky, že se netýká jen Sýrie, Ukrajiny nebo Bruselu či Paříže, ale že je i tady, byť ve skrytější podobě. Reakce na přítomnost zla a pocit ohrožení by neměla být taková, že z našeho strachu budeme vytvářet další strach a zlo. Naopak, mělo by to posílit touhu po opravdovém společenství, dobru a lásce.

Josef Čapek v knize Psáno do mraků píše, že “nejprve je třeba míti obrazu plné srdce, aby ho pak mohly býti plné oči.” Když si pouštíme zprávy, otevíráme noviny, když se díváme kolem sebe, často náš zrak zachytí právě ty nelichotivé zprávy a obrazy, které nás mohou nějak ovládnout, ovlivnit naši náladu, pocity, slova a činy. Proto je potřeba mít v srdci jasno, komu jsme uvěřili, komu a čemu sloužíme (když se Ježíš ptá: “Miluješ mne?”). Láska v srdci umí vytvářet dobré obrazy a představy a pomáhá zahnat ty představy zlé. Když Ježíš říká “blahoslavení, kteří neviděli, a přesto uvěřili” můžeme si to vyložit také tak, že i když jsme na vlastní oči neviděli “ráj”, dlouhodobě dobře fungující ohleduplnou, toleratní a láskyplnou společnost, můžeme toho obrazu mít plné oči, ale musíme pro něj taky beze strachu přiložit ruce k dílu, musíme do té práce dát i srdce. Amen!

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *